Hodnostní stupně generálů a štábních důstojníků francouzské armády let 1786-1815.
Generálové 1786-1793
Nejvyšším hodnostním stupněm a zároveň hodností u dvora (dignité à la cour) byl za starého režimu a až do dekretu z 21. února 1793 maršál Francie (maréchal de France). Následoval zákonem z 28. září 1790 vytvořený stupeň armádního generála (général d’armée), generálporučík (lieutenant-général) a maréchal de camp (do češtiny zřejmě srozumitelně nepřeložitelný ekvivalent generálmajora většiny ostatních armád).
Zvláštností systému hodností a funkcí starého režimu byl titul brigadier des armées du roi, brigadýra králových armád, což byl vyšší důstojník, někdy ale také pouhý kapitán, jemuž bylo spolu s tímto titulem svěřeno velení určitého počtu batalionů či eskadron. Svým jmenováním byl dočasně nadřízeným plukovníků a podřízeným generálmajorů. Brigadýři byli v pozemní armádě zrušeni ordonancí ze 17. května 1788; jejich hodnostním označením byla jedna hvězda na epoletě i kontraepoletě jejich hodnostního stupně.
Kromě omezení počtu maršálů na šest (zákonem ze 4. března 1791) přečkal popsaný žebříček hodnostních stupňů generálů úvodní fáze francouzské revoluce.
Generálové 1793-1815
Vytvoření maršálů císařství (maréchal de l’Empire), generálplukovníků (colonel général) a generálních inspektorů (inspecteur général) senátním výnosem z 18. května 1804 na žebříčku hodnostních stupňů nic neměnilo. Jednalo se o hodnosti u dvora, tzv. vysoké důstojníky císařství (Grands Officiers de l‘Empire), kteří v nové imperiální hierarchii zaujímali pátou příčku po císaři a císařovně, císařské rodině, vysokých hodnostářích (Grands Dignitaires) a ministrech. Čtrnáct maršálů prvního jmenování bylo titulárních určených pro velení armádám a armádním sborům, čtyři měli čestný titul a byli současně senátory. Generálplukovníci byli postaveni do čela každého druhu jezdectva, tedy karabiníků (tím byl císařův bratr Louis Bonaparte, budoucí holandský král), kyrysníků, dragounů, jízdních myslivců a husarů, dále švýcarských jednotek armády, a všech zbraní císařské gardy (což byli současně maršálové císařství). Generální inspektoři stáli v čele dělostřelectva, ženijního vojska (a námořnictva). Všem zůstal i nadále armádní hodnostní stupeň divizního generála, který byl v letech 1793-1815 nejvyšším možným.
S návratem Bourbonů po Napoleonově první abdikaci na trůn se vrátily termíny maršál Francie, generálplukovník a maréchal de camp (ordonancí ze 16. května 1814). Během Sta dní Napoleon dekretem z 22. března 1815 tyto královské tituly svých generálů zachoval, označení divizní a brigádní generál bylo nadále neoficiální.
Štábní důstojníci
Pobočníci
Štábní důstojníky lze základně rozdělit na pobočníky (aides-de-camp) generálů a na vlastní štábní důstojníky, tedy generální adjutanty a štábní adjunkty. V letech 1790-1793 měl armádní generál na základě dekretu z 29. října 1790 nárok na čtyři pobočníky (v hodnostech plukovníka, podplukovníka a dvou kapitánů), generálporučík měl dva a maréchal de camp jednoho pobočníka (v hodnosti kapitánů). Nadpočetné pobočníky si museli generálové hradit z vlastních prostředků. Vrchním generálům posléze dekret z 21. února 1793 umožnil mít dva další pobočníky, bylo-li to považováno za potřebné. Zákon z 3. dubna 1795 upravil hodnosti pobočníků, dva pobočníci přidaní vrchním generálům dekretem z února 1793 měli být poručíci, první pobočník divizního generála byl kapitán, druhý poručík, nebo podporučík, pobočník brigádního generála mohl být nejvýše poručíkem.
Výnos z 8. října 1800 zvýšil počet pobočníků divizních a brigádních generálů o jednoho. První pobočník divizního generála mohl být šéfem batalionu či eskadron(y), zbylí dva kapitáni či poručíci; pobočníci brigádního generála byli nižšími důstojníky, podporučíci však nadále ve funkci pobočníků sloužit nesměli. Pobočníci nebyli příslušníky hlavního štábu armády, byli ke svému generálovi podle jeho výběru jen přiřazeni a zůstávali příslušníky svého mateřského pluku, kde byli vedeni jako nepřítomní. Po skončení funkce pobočníka se k pluku vraceli a byl jim svěřen post odpovídající jejich hodnostnímu stupni, nebo byli do jeho uvolnění vedeni jako nadpočetní.
Generální adjutanti a adjutant-komandanti
Štábními důstojníky, kteří byli příslušníky hlavního štábu armády, byli generální adjutanti (adjudants généraux), posléze adjutant-komandanti (adjudants-commandants). Jednalo se o štábní funkci, nikoli hodnostní stupeň, s nímž je často zaměňována, vytvořenou dekretem z 5. října 1790 pro vyšší důstojníky určené ke službě v hlavních a divizních štábech. Až do 13. června 1795 měli hodnost plukovníků (šéfů brigády) či podplukovníků (šéfů batalionu), poté již jen šéfů brigády (od r. 1803 plukovníků). Výnos z 8. října 1800 měnil jejich označení na adjutant-komandanta (aby bylo jednoznačné, že se nejedná o generály). Adjutant-komandant byl náčelníkem štábu divize, odpovídal za určitou oblast služby v rámci hlavního štábu, případně sloužil v rámci místních štábů vojenských divizí (územně-správních jednotek zahrnujících několik departementů).
Jako byli generálům přiděleni pobočníci, byli generálním adjutantům přidělováni směrnicí z 1. června 1791 vytvoření štábní adjunkti (adjoints à l’état-major) s titulem adjoints aux adjutants généraux (adjunkti generálních adjutantů). Zprvu nejvýše tři a jen po dobu tažení, dekret z 21. února 1793 upravil jejich počet na dva a stanovil, že byli nadále vybíráni mezi nižšími důstojníky. Výnosem 8. října 1800 pak bylo definitivně stanoveno, že štábní adjunkti budou nadále výhradně kapitány, nebyli také nadále přidělováni konkrétním adjutant-komandantům a jejich titul zněl adjoints à l’état-major général de l’armée. Důstojníci plnící obdobné funkce v rámci hlavních či divizních štábů a nosící stejnou uniformu, ale mající jiný hodnostní stupeň, byli označováni oficiálně jako nadpočetní důstojníci štábu (officiers à la suite). Okolnosti jejich jmenování a dalšího působení po skončení služby při štábu byly podobné pobočníkům.