Srovnání vybraných momentů obou bitev, které současně představují Napoleonovo největší vítězství a jeho definitivní porážku a jsou bitvami napoleonských válek nejstudovanějšími, nejznámějšími, nejvýznamnějšími a kromě toho také dodnes opředené legendami, které se prolínají se zkresleným podáním jejich průběhu. Úvaha zazněla jako příspěvek do diskuse během pásma přednášek v programu Napoleonských dnů 2020.
Autorem prvních legend, a pokud bychom chtěli být příkřejší, prvního falšování příběhu těchto bitev je Napoleon osobně. V případě Slavkova bylo zkreslování situace, příprav, průběhu i výsledku bitvy vedeno pragmatickými ohledy – v citlivé strategické situaci a s potenciálně ohroženou hlavní komunikační linií, na kterou si brousili zuby mobilizující Prusové, musel z nesporného úspěchu jeho politickým zúročením dostat maximum. Vytvořil legendu o tom, že postup nepřítele dokonale předvídal, zveličil rány, které mu v průběhu bitvy uštědřil. Jeho cílem bylo dosáhnout rychlého míru. Po bitvě u Waterloo, kde byla jeho strategická situace ještě nepoměrně horší, Napoleon již jen vylepšoval svůj obraz velkého a úspěšného vojevůdce s cílem svalit vinu za chyby na své podřízené. Z hlediska reálné politiky již nebylo co zachraňovat.
Vybranými momenty bitvy u Slavkova a bitvy u Waterloo, kterým se chceme věnovat, jsou podmínky vzniku bitevního plánu, přípravy na bitvu, situace francouzské armády před zahájením bitvy a příprava a způsob provedení hlavního manévru.
Jestliže u Slavkova tráví Napoleon přípravami na svou generální bitvu, kterou si vroucně přeje, více než týden a pouští se do nich prakticky hned po svém příjezdu do Brna 21. listopadu 1805 [Lombarès], k Waterloo přijíždí během večera před bitvou, kterou nejen že nebude mít za rozhodující, ale během noci ani nevěří, že by měla být svedena [mj. Coppens, s. 126].
Napoleon řekl, že „bitva u Slavkova sama o sobě je pouhým výsledkem plánu moravského tažení. V umění tak složitém, jako je to válečné, je často právě v systému tažení koncipován systém bitvy.“ Výchozí situace pro generální bitvu, daná smyslem operací v širším prostoru a jejich cílem, je pro výsledek střetnutí zásadní. Do vývoje událostí pak promlouvá okamžitá improvizace a náhody, ale obecné směry i cíle musejí být naplněny, má-li být dosaženo rozhodujícího úspěchu. Problémem bitvy u Waterloo v tomto smyslu je především to, že Napoleonův plán tažení končil předpokládaným zničením nepřítele u Ligny a Quatre-Bras, resp. postupným zničením oddělených protivníků napadených ve směru od Charleroi. To se nepodařilo, a vše, co následovalo, byla improvizace mimo jakýkoli plán, který by mohl být opřen o solidnější znalost možností protivníka v kontextu prostoru a času. Napoleon, který u Slavkova lákal nepřítele do pasti, jíž důmyslně nastražil a postupně vylepšoval, u Waterloo již jen útočil setrvačností a „do tmy“, útočil čelně, hrubou až tupou silou, a podle toho také dopadl.
V průběhu zimních dní roku 1805 velmi pečlivě studuje možná místa budoucího střetnutí a zvažuje možnosti příchodu sborů, které plní zadané úkoly u Jihlavy a u Vídně či Prešpurku, tedy stovku kilometrů od Brna. Podle svého odhadu postupu koaličních sil, které se mu podaří vyprovokovat k ofenzívnímu pohybu proti sobě v situaci, kdy sám si již nemůže dovolit další ofenzívu a protažení svých komunikačních linií, a podle možností svých vlastních sil postupně promýšlí plán ústupu, následně plán defenzívní bitvy ve zvoleném místě, a nakonec, s jistotou, že posily přijdou včas, finální plán ofenzívní bitvy. Nepřítele nepodceňuje, ale ví o jeho slabinách, které hodlá využít ve svůj prospěch. Daří se mu dokonce přimět svého protivníka ke změně obecného záměru. Namísto obchvatu po Olomoucké silnici a odříznutí Napoleona od Brna obchvatem jeho levého křídla, nabídl či dokonce vnutil koaličnímu velení pokus o zdánlivě efektivnější obchvat svého pravého křídla, jižním směrem, a odříznutí Francouzů nejen od Brna, ale také od Vídně – což by pro Grande Armée mělo potenciálně fatální důsledky.
U Slavkova Napoleon nejen vybírá postavení pro svou armádu, ale do velké míry určuje také postavení armády nepřátelské. Prostředkem k tomu mu je neodmítnutelná nabídka, kterou nepříteli učiní: obsadit Pratecké výšiny. Dominantu, kterou lze snadno hájit. A protože se jí Napoleon vzdal, koaliční velení a především car Alexandr a jeho bezprostřední okolí čtou situaci jednoznačně: Napoleon zřejmě nemá dost sil ani na to, aby se pokusil jejich armádu zastavit zde. Je slabý a je třeba jednat rychle, než ustoupí do Brna nebo dokonce k Vídni. Napoleon tak svými pohyby přivede nepřítele do situace, kdy ve spěchu a bez povědomí o francouzských silách přijímá riskantní rozhodnutí a při jejich realizaci se následně nevyhnutelně dopustí chyb. Ve skutečnosti má Napoleon sil dostatek a pokud by byl zůstal na Prateckých výšinách, velmi pravděpodobně by se zde náporu koaliční armády ubránil. Jenže on se nepotřeboval bránit: potřeboval rozhodujícím způsobem nepřítele porazit, jeho hlavní síly vyřadit a vnutit svým protivníkům příměří a mír podle svých podmínek.
Naopak u Waterloo si pozici k bitvě vybírá Wellington, zatímco Napoleon se na bojišti neorientuje do té míry, že ještě po bitvě bude ve své zprávě chybně označovat farmu La Haye Sainte jako ves Mont-Saint-Jean. Nebude mít povědomí o silné opevněné britské pozici v usedlosti Hougoumont [Coppens, s. 147-165]. A nezajistí si ani dostatečné krytí na svém pravém křídle – je skálopevně přesvědčen, že od pruské armády mu již nic nehrozí.
Jestliže na Pratecké výšiny přicházejí koaliční rusko-rakouské síly v noci 1. prosince 1805, dochází k jejich částečnému promísení a je třeba čekat do ranních hodin, než bude, za cenu ztráty času, obnoven pořádek, k Waterloo v noci 17. června 1815 přicházejí sbory francouzské, a v situaci se neorientují jejich velitelé. Vydatně prší, nikdo nic neví. Obecně panuje přesvědčení, že nepřítel bude pokračovat v ústupu.
Zatímco u Slavkova Napoleon po hlášeních, že se koaliční armáda přicházející na Pratecké výšiny rozkládá jižněji, než původně předpokládal, vyráží osobně na průzkum bojištěm, který ho málem stojí zajetí, když narazí v noci na kozáky, u Waterloo tráví Napoleon svůj poslední večer v relativním pohodlí usedlosti Caillou a věnuje se především pařížské politice. Ani na okamžik nepomyslí na ověření britských pozic nebo na sestavování bitevního plánu. Popis nočního průzkumu bojiště se objevuje v jeho příběhu až dlouho po bitvě. Ve chvíli, kdy ve vyhnanství na ostrově Svaté Heleny se znalostí průběhu a výsledku bitvy, mj. díky hlášením a zprávám nepřítele, formuluje svou vlastní verzi průběhu událostí a vylepšuje ex-post svou osobní pozici a zahlazuje stopy po svých chybách a opomenutích. [Coppens, s. 105-117]
Mezi nimi, přesně zrcadlově ke Slavkovu, až nepochopitelnou míru podcenění protivníka. U Slavkova nezkušený car velí do útoku proti Napoleonovi, který se domněle obává výsledku, protože má podle koaličních odhadů nanejvýš 40 tisíc mužů. Ve skutečnosti jich má více než 70 tisíc a je připraven sám útočit. U Waterloo se Napoleon vyjádří ve smyslu, že Wellington je špatný generál. Věří, že Prusové jsou poraženi a nepřijdou. A vrhne svou armádu hlavou proti zdi. Prvním hlášením o přicházejících Prusech nevěří do té míry, že to i jeden z jeho nejvěrnějších – generál Mouton de Lobau, právě proti Prusům bojující – komentuje otevřeně jízlivě. [Coppens, s. 238]
O tom, že Wellington po rozednění 18. června 1815 neustupuje, jej musí přesvědčit maršál Ney (a Napoleon ve svém příběhu ze Svaté Heleny obě role dovedně prohodí a historie od té doby „ví“, že ne Ney Napoleona, ale Napoleon Neye měl přesvědčovat o nadcházející bitvě). A teprve tehdy se Napoleon začíná seriozně zabývat přípravou své generální bitvy, vynucené předchozím neúspěchem v podobě nepřesvědčivého vítězství u Ligny a Quatre-Bras ze 16. června. Ve srovnání se Slavkovem mu chybí prakticky vše. Od znalosti terénu po možnost vnutit protivníkovi pozici. Zatímco Napoleonův slavkovský plán počítal s útočným manévrem koaliční armády, při kterém se nepřítel dopustí chyb, u Waterloo na nic podobného Napoleon pomýšlet nemůže. Zatímco u Slavkova se chce za každou cenu vyhnout tzv. „obyčejné bitvě“ (bataille ordinaire), tedy čelnímu střetnutí rovnocenných protivníků, protože taková nedává prakticky žádnou naději na rychlé a rozhodné vítězství, u Waterloo přesně takovou obyčejnou bitvu zahájí. S tím, že britská obranná pozice byla velmi dobře vybraná, silná, a v reakci na typický průběh britsko-francouzských střetnutí na Pyrenejském poloostrově později Wellington lakonicky prohlásí: „šli na nás po svém starém způsobu, a my je po svém starém způsobu odrazili.“ Míní tím jednoznačně a opakovaně prokázanou převahu efektivně vedené palby nad snahou útočit zbraní chladnou, tedy bodákem.
U Slavkova Napoleon zkoncentroval dostatečné síly, aby se početně silnějšímu nepříteli mohl odvážit postavit s ofenzívním plánem. Po bitvách u Ligny a Quatre-Bras naopak své síly oslabil a vyslal maršála Grouchyho se dvěma armádními sbory za domněle poraženými Prusy s nesplnitelným úkolem zabránit jim ve spojení s Wellingtonem.
V žádném případě nelze říci, že by na vině francouzského neúspěchu u Waterloo byla kvalita armády nebo nějaké její složky. V čem se naopak obě armády lišily, tedy Velká armáda z roku 1805 a Severní armáda z roku 1815, dramaticky, to byla míra samostatnosti úsudku a odpovědnosti podřízených velitelů a jejich důvěra ve schopnosti vrchního velitele. U Slavkova příkladná a bezmála absolutní, u Waterloo do značné míry absentující a nahrazená mechanickou poslušností v atmosféře nedůvěry a vzájemného podezírání ze zrady.
Dostáváme se zde k otázce formací hlavní úderné síly, force de frappe. U Slavkova s postupným vývojem záměru manévru proti Prateckým výšinám existuje série postupně se vyvíjejících rozkazů, které se zabývají formací Saint-Hilairovy a Vandammovy pěší divize, jimž bude během rozhodující bitvy svěřen nejdůležitější úkol. Byť z hlediska aplikace dobové pěchotní taktiky jde o rozkazy obsahově zajímavé a diskutabilní, mnohem důležitější je fakt, že všechny složité konstrukce byly, a nade vší pochybnost po poradě se zkušenými podřízenými, opuštěny ve prospěch velmi jednoduché a velmi pružné formace tří linií batalionů ve standardních kolonách. Ve formacích, které byly schopny velmi plynule a rychle reagovat v jakémkoli směru a vzájemně se podporovat. A neméně podstatná ve vztahu k následujícímu je okolnost, že Napoleon v roli vrchního velitele samozřejmě a přirozeně věnoval otázce formace své force de frappe a provedení manévru vůbec velkou osobní pozornost. Přitom úkolem zmíněných divizí 4. sboru maršála Soulta nebylo udeřit na připraveného nepřítele, ale obsadit jím vyklizené výšiny a následně jej napadnout nečekaně z jeho týlu. Přesto obě divize, tak jako ostatní formace Velké armády, disponovaly prostředky a možnostmi, jak v případě potřeby reagovat, pokud by se původní záměr ukázal být nerealizovatelným. [viz mj. Taktika francouzské pěchoty – o smíšené sestavě (ordre mixte)]
Naproti tomu u Waterloo se dodnes spekuluje o tom, kdo byl autorem ideje mohutných a hlubokých kolon 1. armádního sboru hraběte d’Erlon, a Napoleonovi obdivovatelé jej zuřivě brání a snaží se z něj sejmout odpovědnost. Zcela marně: jako vrchnímu veliteli mu nesmělo být jedno, v jaké formaci a jakým způsobem bude jeho force de frappe útočit. Tím méně, že u Waterloo nikdo během dopoledne 18. června 1815 nepochyboval o tom, že čtyři divize 1. sboru se čelně střetnou s připraveným nepřítelem. Představu, že by 1. sbor byl pro rozhodující úder na Wellingtonovo levé křídlo zformován bez minimálně Napoleonova vědomí a souhlasu, je třeba odmítnout. Pokud by z jakéhkoli důvodu přecejen o formu útoku nejevil zájem a nechal ji plně v kompetenci (v takovém případě nekompetentních) podřízených, není to pro něj polehčující, ale naopak přitěžující – konečnou odpovědnost nese vrchní velitel. Ostatně podobným způsobem se snaží různí autoři Napoleona vyvinit v další fázi bitvy z hrubě nesprávně prováděných jezdeckých útoků proti připravené britské pěchotě. Jinými slovy nám tak sdělují, že vrchní velitel, který „nerozhodoval“ o formě svého rozhodujícího útoku, také nerozhodoval o způsobu nasazení své záložní kavalerie. Otázkou potom tedy je, připomeneme-li nadto příliš daleko od nepřítele ustavenou velkou baterii, která Wellingtonovi nezpůsobila velké škody, co by vlastně tedy vrchní velitel Napoleon u Waterloo dělal. U Slavkova v průběhu bitvy věnoval rozhodujícím úsekům pozornost neustálou.
Bylo by nad rámec tohoto příspěvku kolony 1. sboru u Waterloo popisovat. Podstatné je, že nedovolovaly manévrovat v jiném směru než přímo. Znemožňovaly vést efektivně palbu. Byly zato mimořádně zranitelné palbou nepřítele. A velitele batalionů, brigád i divizí degradovaly do nedůstojné role, v níž prakticky jen opakovali mechanické povely a dohlíželi na čím dále obtížněji udržitelný pořádek v řadech – ani divizní generálové v takové sestavě neměli volnost manévru. Jejich šance reagovat na nepředpokládanou nebo změněnou situaci byla, na rozdíl od Slavkova, mizivá. Jejich šance improvizovat a kombinovat nasazení různých zbraní velmi omezená.
A na rozdíl od Slavkova nebyly tyto kolony výsledkem několikadenní diskuse o vhodné formě provedení zvoleného záměru, ale okamžitým řešením zvoleným někdy mezi ránem a 11. hodinou dopolední, kdy teprve dostávají jednotky rozkaz o záměru pro nastávající rozhodující bitvu. Nikoli neprávem označí pak tento způsob nasazení pěchoty kapitán Mauduit za „nejodpornější“; hluboké a těžkopádné kolony postupovaly obtížným terénem pod palbou děl a lehké pěchoty proti nepříteli, kterého neviděli, a kterého díky vhodnému postavení nezasahovalo beztak příliš daleko stojící francouzské dělostřelectvo. Na hřebeni je přivítaly salvy připravené Wellingtonovy pěchoty, bodákový protiútok a dokonce útok těžkého jezdectva. Force de frappe Severní armády byla odražena a zlomena, nedosáhla ničeho a měl-li Napoleon teoreticky velmi malou naději uspět a dosáhnout rozhodujícího úspěchu, po odražení 1. sboru ve zničení Wellingtonovy armády doufat již nemohl.
U Slavkova vidíme Napoleona energického, který s velkou osobní zodpovědností a nasazením ověřuje své i protivníkovy možnosti. Konzultuje své přípravy se zkušenými podřízenými, kteří mají v průběhu bitvy možnost reagovat a řešit různé situace standardními prostředky. U Waterloo pak již vidíme Napoleona unaveného, tíženého složitou vnitropolitickou i mezinárodní situací, který v posledních letech uvykl na poli vojenského umění neefektivním „snadným“ řešením v podobě čelních útoků, které, pokud uspějí, odnáší vlastní armáda vysokými ztrátami, a které nevedou k rozhodujícímu vítězství slavkovského významu. A po Waterloo pak sledujeme jeho mistrnou manipulaci dějinami, jejíž obětí je společnost obecně dodnes. Přiznáme-li, slovy Michela de Lombarès, Napoleonovi zásluhy za skvělý úspěch u Slavkova v tom, že bitvu, jejíž východiska neuhodl zcela přesně, jak později tvrdil, uřídil (a přese vše také skvěle naplánoval, ač jeho plán v úplnosti nemohl být realizován), musíme mu také „přiznat“ odpovědnost za porážku u Waterloo a odmítnout jakékoli snahy svést vinu tu na maršály Neye nebo Soulta, nebo dokonce na nepřítomného Grouchyho, případně v jednotlivostech na divizní generály. Ostatně své velitele si vybíral Napoleon sám, a do nejisté pozice zpochybňující jejich loajalitu je svým návratem z Elby postavil také on sám.
Není nijak objevné říci, že se Napoleonův přístup k válečnému umění mezi roky 1805 a 1815 změnil, a to zřetelně k horšímu. V důsledku počátečních zářných úspěchů (Slavkov, Jena-Auerstaedt, Friedland) se dostal do pozice v moderních dějinách ojedinělé. Věnuje se správě příliš velké části kontinentu, aniž by to mohlo být původně jeho záměrem. Začíná řešit problémy s vnitřní politikou své země a s válečným uměním nesouvisející. Stárne a je přetížený, vrší chyby, snaží se složité věci zjednodušovat, a přestává důvěřovat svým podřízeným. V roce 1809 proti Rakousku to ještě postačí. Později už ne a Waterloo je tečkou za tímto procesem. K jeho pochopení je však třeba zbavit jak Slavkov tak Waterloo nánosu legend, jimž postavil pevné základy Napoleon osobně, a jež následně převzala světová historiografie jako „definitivní“ příběh obou bitev a opakuje je dodnes.