Bitva u Waterloo – Maršál Ney a jeho Vojenské studie

21. 6. 2019 Jakub Samek Austerlitz.org | CZ » Historie » II. Vojenská historie » I. Francouzská armáda

V článku Baron Jomini – O formaci a nasazení pěchoty jsme konstatovali, že Jomini je jediným dobovým teoretikem válečného umění, který se zabýval formacemi, v nichž útočil 18. června 1815 u Waterloo 1. armádní sbor generála Doueta d’Erlon. V posledním Napoleonově tažení sehrál důležitou roli maršál Ney. Napoleon jej 15. června jmenoval velitelem 1. (d’Erlon) a 2. (Reille) sboru Severní armády. Protože následující článek přidá k beztak přísné kritice na jeho adresu, a protože se jeho rolí v tažení nyní celkově zabývat nebudeme, jen předestřeme, že tato kritika je namnoze nespravedlivá, nepodložená, postavená na Napoleonově výkladu dějů, a jejím smyslem je zakrýt Napoleonovy vlastní chyby a odpovědnost. Zajímá nás ovšem otázka, kde se vzaly ony divizní kolony, které nejeden historik, a je na místě dát takovým za pravdu, považuje za jednu z hlavních, ne-li prvotní příčinu výsledku bitvy. Naše odpověď bude spekulativní, a nabízíme ji jako jednu z možností, přičemž hlavním smyslem není odpovědět, natož definitivně, na otázku „kdo za to mohl“, ale využít tohoto problému k představení zásad manévru pěchoty napoleonských válek.

Zajímavé přitom je, že Napoleon, který Neyovi vyčítá leccos (a následně historikové), o útoku 1. sboru mnoho neříká. Přitom odražením tohoto útoku Wellingtonovo levé křídlo překazilo Napoleonův (historiky za skvělý označovaný) bitevní plán, a následovala převážně nepodařená a namnoze centrálně neřízená improvizace, do níž vpadli od východu Blücherovi Prusové.

Napoleonův bitevní plán je rámcově stanoven rozkazem v 11 hodin dopoledne. Rozkaz je to pro pochopení souvislostí bitvy zásadní v mnoha ohledech. Jednak časem, kdy byl nadiktován. Pršelo, děla nemohla manévrovat, proto bitva začala později, a proto to Prusové stihli a bitvu rozhodli? Dodnes oficiální příběh. Nikoli. Napoleon s bitvou nepočítal, byl přesvědčen, že nepřítel ustoupí, neměl své sbory ráno k útoku ani připravené, ani shromážděné (chyběl 6. sbor), nadto lze z rozkazu vyčíst i to, že se neorientoval v prostoru, protože farmu La Haye Sainte považoval za vesnici Mont-St.-Jean, jak přesvědčivě vykládá Bernard Coppens ve Waterloo, les mensonges z roku 2009 (a není první). O bitevním plánu tak Napoleon přemýšlí až ve chvíli, kdy je (mj. Neyem) přesvědčen, že Wellington drží pozice a bude se bít.

Rozkaz diktovaný Napoleonem v 11 hodin, 18. června 1815:

„Jakmile bude armáda seřazena v bitevní sestavě, asi v jednu hodinu odpoledne, ve chvíli, kdy k tomu Císař vydá maršálu Neyovi rozkaz, bude zahájen útok s cílem dobýt vesnici Mont-Saint-Jean, kde se kříží silnice. Za tím účelem budou baterie 12liberních děl 2. a 6. sboru spojeny s těmi od 1. sboru. Těchto 24 hlavní povede palbu na jednotky v Mont-Saint-Jean, a hrabě d’Erlon zahájí útok vypochodováním své levé divize a její podporou divizemi 1. sboru podle potřeby.

2. sbor bude postupovat tak, aby se udržel na úrovni sboru hraběte d’Erlon. Sapérské roty 1. sboru budou připraveny se v Mont-Saint-Jean okamžitě opevnit.„

Odhlédneme od toho, že 2. sbor má v cestě les a především za ním statek Hougoumont, o němž na francouzské straně nikdo neví, a o který se bitevnímu plánu navzdory rozhoří nekoordinovaný a zmatečný boj ještě před zahájením hlavního útoku 1. sboru. A přestaneme se zabývat i chybou v mapě, protože nás zajímá provedení d’Erlonova útoku v reálném terénu, a tedy proti britským liniím Wellingtonova levého křídla stojícím podél ohainské cesty, s předsunutým postavením opevněné farmy La Haye Sainte při silnici a 95. plukem držícím pískovnu na její úrovni za silnicí. Jádro britských jednotek stojí na odvrácené straně svahu. Taktika „reverse slope“ jednak brání nepříteli mít přehled o skutečném rozmístění Wellingtonových jednotek, jednak je chrání před účinky dělostřelby. Žádnou vesnici zde Francouzi dobývat nebudou. Palba velké baterie nebude účinná. Jednak bude umístěná na hranici účinného dostřelu, jednak její sílu v rozhodující míře eliminuje postavení britských jednotek.

Z Napoleonova rozkazu nevyčteme, v jakých formacích mají divize 1. sboru (ale ani 2. sboru) útočit. Různí autoři je v různých dobách popisovali různě, také v různém pořadí. Některé překvapilo, že jsou tyto divize řazeny nikoli zprava doleva, v přímém uspořádání, ale zleva doprava, v uspořádání nepřímém. Pro samotný průběh útoku to není důležité a v žádném ohledu to neovlivňuje žádnou mechaniku provedených manévrů. A důvod pro toto uspořádání najdeme také ve Vojenských studiích maršála Neye.

Zároveň řekněme, že je tento rozkaz v určitém rozporu s tím, co Napoleon píše ve svých pamětech, kde popisuje pozici 1. sboru ráno jako již zformovaného k bitvě. Je to dokládáno pochybnými rozkazy, jež měl údajně Napoleon diktovat Soultovi mezi 4. a 5. hodinou ranní (cituje je Houssaye), které nařizují jednotkám být „v bitevních pozicích“ již v devět hodin ráno, a které jsou v dramatickém rozporu s tím, že Napoleon dle mnohých svědectví skutečně s bitvou nepočítal (Drouet d’Erlon např. píše, že mu Napoleon řekl: „Nařiďte jednotkám, ať si udělají polévku, a uvidíme kolem poledne.“). A především s tím, že 4. divize 1. sboru, a celý 2. a 6. sbor nenocovaly na bojišti, a přicházejí až v dopoledních hodinách. Vysvětlení se samozřejmě nabízí samo: terén přece bránil rozvinutí armády, proto došlo ke zdržení. Terén mohl bránit ovšem leda dělostřelectvu. Pěchota bahno sice nemiluje, ale projde jím bez zásadních potíží. Tak či onak, velká baterie zahájí palbu po půl dvanácté, a teprve v půl druhé dává Napoleon Neyovi rozkaz k útoku 1. sboru (tou dobou je již 2. sbor, bez Napoleonovy pozornosti, postupně zatahován do boje o Hougoumont).

O jakých kolonách je řeč. S výjimkou 1. brigády Quitovy 1. divize, jejímž cílem byla farma La Haye Sainte, postupovaly jednotky 1. sboru v kolonách po batalionech, colonnes par bataillon. Myšleno za sebou řazené rozvinuté bataliony, a to za sebou velmi těsně. Různí autoři uvádějí různá čísla, nejčastěji pět kroků, někdy vzdálenost pelotonu (tj. přibližně 20 kroků). A málokdo, resp. nikdo, se nevěnuje způsobu, jakým byly tyto kolony zformovány. Protože o tom nehovoří prameny, a také proto, že takové kolony nepředpokládají předpisy. Přesto je to důležitá otázka.

Můžeme si pro tento účel vypůčit odstavec od markýze de Chambray: „(…) pěchota, která postupuje po cestách a v určité vzdálenosti od nepřítele, pochoduje zpravidla bokem (tedy po zástupech, pozn. překl.); když jsme nepříteli již dostatečně blízko, aby bylo třeba se roztáhnout a zaujmout pozici, opouští cesty a formuje se po pelotonech (tj. do kolony, pozn. překl.); následně formujeme divize (tj. kolony po divizích, pozn. překl.), a svíráme se na rozchod sekce (protože kolony se čtvrtinovým rozchodem nebo kolony sevřené jsou nejpraktičtější pro koncentraci pěchoty ve výchozích pozicích, pozn. překl.); nakonec dáváme na rámě zbraň a vyrážíme zrychleným krokem, je-li to nezbytné (…)„

Bitevní sestava pěchoty 1. sboru:

– velitel: vrchní generál (général en chef) Jean-Baptiste Drouet hrabě d’Erlon
– náčelník štábu: brigádní generál Victor-Joseph Delcambre baron de Champvert

1. divize pěchoty (Quiot)
– velitel: brigádní generál baron Joachim-Jérôme Quiot du Passage,
– 8 batalionů, 3990 mužů pěchoty (průměrná síla batalionu 500 mužů)

1. brigáda – velitel: brigádní generál Quiot du Passage, 4 bataliony, 2110 mužů
– 54. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 960 mužů
– 55. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1.150 mužů
2. brigáda – velitel: brigádní generál baron Bourgeois, 4 bataliony, 1880 mužů
– 28. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 900 mužů
– 105. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 980 mužů.

2. divize pěchoty (Donzelot)
– velitel: divizní generál hrabě François-Xavier Donzelot
– 9 batalionů, 5130 mužů pěchoty (průměrná síla batalionu 570 mužů)

1. brigáda – velitel: brigádní generál baron Schmitz, 5 batalionů, 2930 mužů
– 13. pluk lehké pěchoty, 3 bataliony, 1870 mužů
– 17. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1060 mužů
2. brigáda – velitel: brigádní generál baron Aulard, 4 bataliony, 2200 mužů
– 19. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1030 mužů
– 51. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1170 mužů

3. divize pěchoty (Marcognet)
– velitel: divizní generál baron Pierre-Louis Binet de Marcognet
– 8 batalionů, 3900 mužů pěchoty (průměrná síla batalionu 490 mužů)

1. brigáda – velitel: brigádní generál rytíř Nogues, 4 bataliony, 1920 mužů
– 21. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1030 mužů
– 46. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 890 mužů
2. brigáda – velitel: brigádní generál baron Grenier, 4 bataliony, 1980 mužů
– 25. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 980 mužů
– 45. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1000 mužů

4. divize pěchoty (Durutte)
– velitel: divizní generál hrabě Pierre-François-Joseph Durutte
– 8 batalionů, 4260 mužů (průměrná síla batalionu 530 mužů)

1. brigáda – velitel: brigádní generál rytíř Pégot, 4 bataliony, 2130 mužů
– 8. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 980 mužů
– 29. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1150 mužů
2. brigáda – velitel: brigádní generál baron Brue, 4 bataliony, 2130 mužů
– 85. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1030 mužů
– 95. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1100 mužů

Nástup divizí do výchozích postavení

Každá z divizí se ráno ve svém ležení zformovala a během dopoledne jí bylo určeno, kam má nastoupit. První tři divize nocovaly na linii mezi Plancenoit a usedlostí Monplaisir, divize Durutte byla hodně vzadu (nocovala mezi Genappe a Glabais) a na bojiště přichází dopoledne, a na své místo v linii se přidává až s prvními výstřely velké baterie (další důvod, proč bitva nemohla začít dříve bez ohledu na déšť). Podle Bulletinu z 20. června 1815 se první tři divize 1. sboru daly do pohybu v devět hodin, „když trochu ustal déšť“ (protože nepřiznáme zdržení z jiných důvodů, jako je nekoncetrovaná armáda, protože jsme 17. června zbytečně ztráceli čas, a protože s bitvou ještě ráno nepočítáme). Nastupují za linii, na níž bude na úrovni La Belle Alliance vytvořena velká baterie, napravo od silnice se pak rozvinou obě divize 2. sboru, které procházejí kolem Caillou, kde měl Napoleon svůj hlavní stan, až v devět hodin (další důvod, proč bitva nemůže začít dříve bez ohledu na déšť), a 6. sbor „je určen“ k tomu, aby nastoupil za pravé křídlo (tj. do druhé linie za 1. sbor) – ale ten ještě není na bojišti a Napoleon jej ve třech svých postupně vybrušovaných příbězích o bitvě postupně přenese z logické pozice za 1. sborem do naprosto nelogické pozice za 2. sborem – čímž se pokusí vysvětlit, proč nemohl reagovat v jedenáct hodin na Napoleonem „osobně pozorované“ Prusy blížící se od východu.

(jedna z řady možností)

Všechny divize 1. sboru postupují z místa svého ranního nástupu nejspíše v kolonách po sekcích (batalion = 490-570 mužů = 3 divize = 6 pelotonů = 12 sekcí), protože jsou již přecejen velmi blízko nepřítele a pohodlnější boční pochod již není vhodný (příliš jednotky prodlužuje; ostatně velí Ney, a ten dával kolonám přednost i mimo dotyk s nepřítelem). Jsou směřovány každá za sobě určený úsek linie. A zde se rozvíjejí do dvou linií.

Převrácená sestava

Protože je 1. sbor převrácený (první divize vlevo, poslední vpravo), velmi pravděpodobně bychom v první linii viděli jejich druhé brigády. A druhé pluky a druhé bataliony na pravém křídle. Nic tomu nebrání, ničemu to nepřekáží, a naopak by díky respektu vůči těmto elementárním pravidlům každý rámcově znal své místo, aniž by bylo třeba je nějak vysvětlovat a určovat (což by naopak bylo nutné v opačném případě a neslo by to s sebou riziko nedorozumění). A je-li to tak, pak i díky tomu mohl poručík Martin od 45. pluku (2. brigáda, 3. divize), který sepsal obsáhlé paměti, mít přecejen lepší přehled o situaci, než jaký bychom od nižšího důstojníka čekali, pokud by pochodoval uprostřed a dokonce v týlu kolony: bataliony 45. pluku by byly na čele Marcognetovy kolony.

Ney s převrácenou sestavou ve svých Vojenských studiích pracuje dosti často. Zde byla patrně použita proto, že osou bojiště byla silnice Charleroi-Brusel, která také dělila pozice 1. a 2. sboru, přičemž 1. sbor stál napravo od silnice: aby mohl po této silnici v případě potřeby dále postupovat svou čelní, první divizí, rozvinul se zde v převráceném uspořádání. A podobně 2. sbor v přímém uspořádání nalevo měl svou čelní divizi při silnici.

(jiná varianta rozvinutí 1. sboru s využitím silnice)

Rozvinou se ve svých vyčkávacích, výchozích pozicích bataliony 1. sboru do bitevní sestavy? S nejvyšší pravděpodobností nikoli, nemělo by to smysl. Zůstávají v sevřených kolonách po divizích, které postupně formují, jak přicházejí na místo, a brigády rozvíjejí tyto kolony na linii (ovšem nikoli do linie; vznikají dvě linie batalionů v sevřených kolonách po divizích, tedy 3×2 pelotony, s rozestupy v šíři batalionu + 8 sáhů (cca 16 m) bez bataliony).

Formování kolon po batalionech a průchod velkou baterií

Jakmile dostanou rozkaz k útoku, musejí divize 1. sboru napřed projít liniemi velké baterie. Je otázkou, zda již tento průchod právádějí v oněch masivních hlubokých divizních kolonách, o které nám jde, anebo zda projdou velkou baterií v běžných kolonách a masivní kolony po batalionech formují až před velkou baterií. Obě možnosti existují, žádný autor se tomu nevěnuje, druhá možnost je pravděpodobnější. Sevřená kolona po divizích může být dlouhá asi 150 m, projde velkou baterii, zastaví, bataliony se rozvinou, a následně se sevřou. Buď na výše zmíněných pět kroků, nebo na vzdálenost pelotonu. Anebo také na pět kroků, a při vypochodování se pak rozevřou na rozchod pelotonu – což je řešení, které by nám dávalo nejvíce smyslu. Pochod v takových kolonách je mimořádně obtížný, a představa, že mají pochodovat sevřené na pět kroků je velmi divoká – kolony čekají stovky metrů ve vzrostlém obilí, promáčené půdě, a pod palbou – a i v ideálních podmínkách cvičiště by bylo značné riziko, že při velmi malých rozchdech se bataliony, nevyhnutelně se při pochodu vlnící, vzájemně promísí.

Donzelotova kolona jako jediná úspěšně odrazí britské jezdectvo. Než vysvětlíme proč, uvedeme zde, že generál Schmitz, velitel její 2. brigády (patrně tedy čelní brigády), píše o křídelních pelotonech, které vyplnily „rozestupy“ mezi bataliony. Pokud by mezi bataliony bylo jen pět kroků, nevešla by se do nich ani sekce, natož peloton. Zaujetí rozchodů při vypochodování kolony je běžný pohyb, předpisem popsaný, který umožňuje koncentrovat pěchotu ve výchozí pozici v sevřených kolonách, a s postupným vypochodováním podjednotek jí dát dostatečnou pružnost pro manévr. V případě těchto obrovských kolon po batalionech o pružnosti hovořit nelze ani půl vteřiny – řekněme tedy, že jim takové rozevření, alespoň na peloton, dá možnost pohybu vůbec. Tímto bychom se pokusili vysvětlit rozpor mezi údaji různých autorů: jedni hovoří o situaci kolon při jejich zformování, no a druzí pak o jejich situaci za pochodu.

Tirajéři

Otázkou dále je, jestli byly levé voltižérské, šesté, pelotony v sestavě batalionů, anebo jestli byly detašované před kolonami. Osm pelotonů voltižérů představuje sílu 720 mužů. Z toho třetina tvoří hlavní zálohu, zbývá 480 mužů. Jejich třetí řad pak tvoří dílčí zálohy za sekcemi řetězu střelců, a pro ně tedy zbývá 320 mužů, nebo 160 dvojic. Odečteme-li důstojníky a poddůstojníky, 130 dvojic, a i necháme-li mezi nimi jen pět kroků rozestupu (britská hlášení hovoří o velmi hustých liniích tirajérů), dostáváme se na šíři řetězu 420 metrů. Kolona by v takovém případě byla široká 75 m (většina autorů značně přehání a uvádí 100-150 m, počítá-li předpisem zmíněný jeden krok na každý zástup; mnohem přesnější číslo získáme způsobem, který nabízí podplukovník Escalle ve své práci O pochodech v Napoleonových armádách („Šíře čela jednotky v bitevní sestavě ve třech řadech, loket na loket, vyjádřená v metrech, byla přibližně rovna šestině celkového stavu přítomných.“).

Již Jean Colin otevírá svou „Pěchotu v 18. století – taktiku“ následujícím odstavcem: „Studovat průběh bojů výhradně z oficiálních dokumentů, nebo z povšechných hlášení o bitvách znamená riskovat pokřivení jejich podstaty. V historii válek je například obecnou skutečností, že tirajéři hráli často zásadní roli, vždy důležitou, a přesto jsou zmiňováni jen zřídka. Předpisy o manévrech zase vyžadují vysvětlení, doplnění tradicemi, jejichž stopy se nenacházejí snadno. Nelze proto skutečně psát o historii taktiky než za pomoci množství druhořadých, nevydaných nebo málo známých dokumentů.“

A nejinak je tomu zde. Tirajéry před kolonami 1. sboru mohli být voltižéři všech batalionů (spíše ne), některých, anebo mohly také být kolonám pro tento účel přiděleny pelotony 13. lehkého pluku od Donzelotovy divize. Také mohlo být tirajérů méně a mohli být vysláni ze třetího řadu batalionů, jak to předpokládá předpis z 1. srpna 1791.

Vlastní útok

Těšil-li se laskavý čtenář, který dočetl až sem, na popis útoku 1. sboru, zklameme ho. Průběh útoku není naším tématem. Nabídneme nicméně animaci, která jej znázorňuje; za povšimnutí stojí pohyb levé (Bourgeoisovy) kolony, která se vyhýbá pískovně u křižovatky ohainské a charleroiské silnice, čímž se dostává do cesty Donzelotově divizi, která musí zastavit. Na ohainskou cestu se dostávají jen Bourgeois a Marcognet. Donzelot stojí a čeká, Durutte jako nejvíce vzadu pochodující je pod těžkou palbou a s Marcognetovým ústupem/úprkem zahájí svůj ústup i on. Jeho 85. pluk byl z kolony vyřazen a pověřen podporou velké baterie, u níž formuje karé. Bourgeois i Marcognet se pokoušejí své jednotky rozvinout, ale pod účinnou palbou britských linií nemají šanci. Následuje britský protiútok, francouzký ústup a útok britské kavalerie. Té odolává jen Donzelotova divize, která má čas opravit vyrovnání a následně velmi snadno vytvoří velmi silné karé schopné vést účinnou palbu, a posléze ustupuje v relativním pořádku, zatímco útok britské kavalerie, která dojela až k velké baterii řeší protiútok kavalerie francouzské. Ale to už jinde jsme.

Co velké kolony 1. sboru mohly, a co nemohly

Nejčastější výtkou na adresu kolon je, že bataliony nebyly v jejich rámci schopné vytvořit karé a vzdorovat jezdectvu. Vidíme na případě Donzelotovy kolony, že to není pravda. Problém je širší. Ještě častěji se lze setkat s tvrzením, že důvodem pro zformování těchto kolon, bylo spojit palebnou sílu tenké a průraznost hluboké sestavy. Něco podobného ovšem může nabídnout jen člověk neschopný sečíst jedna a jedna. O tenké sestavě zde hovoří proto, že jde o rozvinuté bataliony. Ano. Ale tyto bataliony jsou zde jen podjednotkami kolony. S tenkou sestavou, linií, která umožňuje vést palbu všemi zbraněmi, nemají kolony (!) po batalionech společného vůbec nic. Jde nejen o hluboké sestavy, ale v případě Donzelota a Marcogneta o velmi hluboké sestavy. Bourgeoisova kolona může vést palbu 1/4 svých zbraní. Donzelotova 1/9, Marcognetova 1/8 a Durutteova 1/6. Žádné kolony nejsou určené pro vedení palby, a tyto kolony nebyly určené ani pro rozvinutí, protože neexistuje žádný pravidelný způsob, jímž by bylo možné je pružně (a pod palbou) rozvinout. Boční pochod celého batalionu při pokusu o rozvinutí batalion značně roztáhne. A opravdu nikdo nechce vyrovnávat roztažený batalion pod palbou, zejména ne pod palbou dobře postavené britské pěchoty.

Vezmeme-li šíři batalionu jen výše zmíněných 75 metrů, pak při rozvinutí musí druhý batalion kolony urazit 75 + 16 metrů do boku, a pak 10-15 metrů vpřed, a vyrovnat se. Zrychleným krokem mu to, bez času nutných pro povely a především pro zmíněné vyrovnání (což mohou být minuty), bude trvat minutu a půl, a další bataliony se pak musejí vypořádat s násobky této doby. Za tu dobu mu britská linie pošle jistě alespoň tři a spíše čtyři výstřely z každé Brown Bess (tedy 2000-3000 kulí na velmi účinou vzdálenost jen od jednoho batalionu), pokud tedy rovnou nepřátelé nevyužijí riskantního francouzkého pohybu a nenapadnou ho bodákovým protiútokem. Což samozřejmě udělali.

Rozvinutí je teoreticky možné prostřednictvím kolony po sekcích. Je to časově z hlediska čistého pohybu poněkud náročnější, ale odpadá do jisté míry problém vyrovnávání, protože kolona dokáže udržet jednotku kompaktní. Ani to ovšem není manévr, který chceme provádět pod palbou britské linie.

Byly tyto kolony silné, silnější v bodákovém útoku, razantnější než by byla pěchota ve standardních formacích? Jde v podstatě o hlubokou řeckou falangu (ovšem bez píky), a spíše o variantu Folardových plných kolon z 1. půle 18. století. A platí pro ně z tohoto hlediska to, co o nich říká Jean Colin: „Epaminondas se snaží u Leuktry a u Mantineie prorazit poměrně tenkou linii Sparťanů pomocí hluboké kolony o padesáti řadech, „jako klounem válečné lodi“. Taková masa je však zbytečná, spartská falanga se svými osmi či deseti řady snadno Thébany, z nichž se zapojí jen první dva řady, zastaví… Epaminondovy hluboké kolony, jež měly nepřítele prorazit jako kloun válečné lodi, se zastavily při prvním kontaktu a boj se omezil na jejich čelo. Tento příklad byl tak průkazný, že jej nikdo nenásledoval, a řecké falangy obecně nikdy nepřekročily hloubku osmi až dvanácti řadů. Falangy Alexandrovy se svými šestnácti řady byly odsouzeny k pasivitě. Legie římské republiky, na něž Folard pěje chválu, neměly nikdy hloubku větší než osm až deset řadů a za své úspěchy vděčily své pohyblivosti a pružnosti své křížové sestavy.“ Donzelotova kolona zde má 27 řadů, Marcognetova 24, Durutteova 18, a Bourgeoisova, kterou tvoří jediná brigáda, 12.

Co tedy mohlo být hlavním smyslem vytvoření takové formace? Palebnou sílu skutečně vylučujeme. Žádný zkušený voják nepřipustí, že by měla kolona vést účinnou palbu a že by to bylo jejím úkolem. Rozvinutí je také vyloučeno. A síla, elán, průraznost je zpochybněna – nicméně věřit v ní se zdá být nejpravděpodobnějším, jakkoli zřejmě chybným, důvodem. Ano: tyto kolony měly, i v roce 1815, proti bateriím dělostřelectva, pod palbou tirajérů, a proti připravené a na odvráceném svahu rozvinuté britské pěchotě, proslulé svou účinnou palbou, působit „jako kloun válečné lodi“. Coby, kdyby neplatí. Výsledek byl zřejmý: palba je zastavila, k rozvinutí neměly prostředky, byly odraženy. Jak později Wellington lakonicky prohlásí: „přišli po svém stejném starém způsobu, a my jsme je po svém stejném starém způsobu odrazili.“ (pozn.: nemá tím na mysli masivní kolony po batalionech, takové dosud neměl příležitost vidět)

Protože byly kolony tvořené rozvinutými bataliony, pochodovaly podle zásad pochodu v bitevní sestavě. Řídily se pohybem svého středu. A jakákoli změna směru by byla velmi složitá, protože probíhá kolem tzv. pevného pivota. Křídlo na středu batalionem opisované kružnice se zastaví, otáčí se na místě. V důsledku tak musejí při výraznější změně směru zastavovat také následující podjednotky (zde bataliony) kolony. Přičemž obrat rozvinutého batalionu je velmi náročným pohybem i v dobrém terénu a bez pálícího nepřítele. Jakým způsobem se Bourgeoisova kolona vyhýbala pískovně, není snadné říci. Jako nejmenší ze čtyř kolon 1. sboru pro to byla „nejméně špatně“ disponovaná, a změna směru každopádně nebyla nijak výrazná. Ostatní kolony nemanévrovaly a postupovaly přímo.

(schéma XXXI. předpisu z 1. srpna 1791, které se vztahuje k pochodu linie osmi batalionů v bitevní sestavě, a které, s určitou mírou zkreslení, ilustrují principální problém takového pohybu: udržet 100-150 m široký batalion vyrovnaný, je prakticky nemožné, a při větší vzdálenosti a obtížném terénu, nadto pod palbou nepřítele, vyloučené)

(přeneseme-li si figury ze schématu do situace divizních kolon 1. sboru u Waterloo, dostaneme toto. Kde fig. 5 je varianta s nejčastěji zmiňovaným rozchodem 5 kroků mezi bataliony (kterou pokládám za krajně nepravděpodobnou), a fig. 6 je varianta pro stejné kolony s rozchodem pelotonu)

(změna směru pochodu batalionu v bitevní sestavě)

Kdo a proč?

Zopakujme především názor, s nímž lze jistě polemizovat a na případnou polemiku se těšíme, že základním důvodem pro takovou formaci, jejím účelem, bylo dosáhnout linií protivníka a rozbít je díky (domnělé) razanci hluboké sestavy. A to jednoduše proto, že jde o kolony (které nejsou určené pro boj palbou), které nelze účinně a rychle rozvinout (a v jakémkoli směru), tak jako běžné a pružné kolony batalionů. Zbývá tedy chladná zbraň.

Lze se setkat i s názorem, že takový cíl, resp. tyto kolony byly zvoleny s ohledem na „nezkušenost“ nebo „nevycvičenost“ pěchoty Severní armády. Jde mj. o další element, jakým vyvinit geniálního vojevůdce z jeho porážky, a je třeba jej kategoricky odmítnout. Jednak bychom v takovém případě patrně viděli podobné pokusy, anebo problémy plynoucí z nevycvičenosti, u Ligny a Quatre-Bras. A nevidíme je. Jednak neexistuje žádný důvod myslet si, že by Severní armáda byla v nějakém ohledu složená z nováčků. Šlo o královskou armádu doplněnou především o ze služby propuštěné vojáky se zkušenostmi z let 1813 a 1814. Dále není důvod si myslet, že by úroveň vycvičenosti byla jiná u 1., 2. a 6. sboru, ale tyto formace vidíme jen u d’Erlonova, u „force de frappe“, úderné síly, která provádí rozhodující útok proti nepříteli. Ale na prvním místě a daleko především: máme-li tedy (nemáme, ale hypoteticky to nyní připustíme) nevycvičené mužstvo (a málo zdatné kádry po šéfy batalionu včetně? – protože na jejich úrovni záleží zdaleka především), je jistě ten nejhorší nápad nechat je pochodovat v bitevní sestavě obtížným terénem, protože takový pochod je ze všech nejnáročnější na přesnost pochodu a respekt k elementárním principům. Nesmysl.

Jde nezpochybnitelně o první a poslední nasazení těchto kolon na evropských bojištích. Nikdy před tím a nikdy potom takové kolony nikdo neformoval. A viděli jsme u Jominiho, který se jim jako jediný věnuje, že je nedoporučuje. Velmi aktivně je nedoporučuje. Nikomu jinému ani nepřicházejí na mysl. Nanejvýš se je snaží popsat, vysvětlit, zhodnotit, ale určitě je nikdo nevnáší do své teorie o taktice pěchoty jako sice nedoporučený, ale možný prvek. Jomini ano.

Předpis z 1. srpna 1791 a Evoluce linie

5. kapitola Předpisu o výcviku a manévrech z 1. srpna 1791 je nadepsána Evoluce linie a zabývá se zásadmi pro manévr divize osmi batalionů. Jako příklad, na němž popisuje principy pro formování kolon (pochodových, manévrovacích, kolon po pelotonech či po divizích), rozvinutí těchto kolon, a pohyb linie, změnu směřování čela, šikmý pochod, apod. Nejde přitom o nařízení, že takto má osm batalionů v poli manévrovat: z nabídnutých a velmi přesně popsaných zásad si generálové vybírají ty, které jsou vhodné pro jejich situaci, jejich počet batalionů, v terénu, v němž se mají pohybovat.

Ve Vojenských studiích maršála Neye (francouzsky, anglicky) najdeme kapitolu Quelques manoeuvres au moyen de la colonne – Několik manévrů prostřednictvím kolony. A v jejím rámci zmiňuje kolony po plucích, kolony v šíři pluků – colonnes par front de régiments.

Vznikají následujícím manévrem:

„Čtyři pluky v kolonách s rozestupy, pochodující po pelotonech nebo po divizích s pravým křídlem v čele, s celými nebo polovičními rozchody; velící generál chce nechat pochodovat v kolonách v šíři pluků, na stranu opačnou od vedoucích v přirozeném uspořádání, zavelí, po zastavení: Po pelotonech (nebo divizích) na liché bataliony každého pluku, na pravé křídlo do bitevní sestavy.„

Kde Fig. 1 představuje čtyři pluky o dvou batalionech v koloně po divizích s celým rozchodem s pravým křídlem v čele pochodující s rozestupem pro rozvinutí (tj. na šíři batalionu + 8 sáhů)

Fig. 2 : kolony se formují na pravé křídlo do bitevní sestavy na své liché bataliony

Fig. 3 : vzniká tím kolona v šíři pluku s rozchodem batalionu.

Následně maršál nabízí možnost z takové kolony formovat velké karé, a popisuje další možnosti při jejím rozvinutí do dvou linií. Je to v podstatě svého druhu rozšíření předepsaných Evolucí linie o prvek, kterému se nevěnují. Zároveň je celkem pravděpodobné, že Michel Ney neměl nikdy během své služby příležitost takové mohutné kolony takovým mechanickým způsobem a v těchto udeálních úhlech formovat.

Jeho Vojenské studie se zdaleka nevěnují jen tomuto; a obsahují řadu užitečných prvků (mj. řeší problém při palbách dvou řadů, kdy podle předpisu má 3. řad nabíjet pušky 2. řadu, což se v praxi příliš neosvědčilo: Ney to řeší tak, že třetí řad při těchto palbách dává na rámě zbraň a dělá krok vzad – a je jen zálohou). Vojenské studie jsou jedním z Neyových prostředků pro seznámení se s pěchotní taktikou poté, kdy byl jmenován velitelem sboru v rámci Armády oceánského pobřeží (budoucí Velká armáda). Dosud velel jezdectvu; v táborech na pobřeží kanálu La Manche se pustil do studia pěchotní taktiky, a pomáhal mu v tom právě Antoine Henri de Jomini.

Může za to Napoleon? Určitě – Ney a Jomini? Asi také.

A úvahy nad takto komplexními a obrovskými kolonami, v nichž jsou bataliony a dokonce pluky redukovány de facto do role mechanických podjednotek kolony v rámci na první pohled poněkud překombinované aplikace pohybů Školy batalionu na řádově vyšší formaci, nás vedou k úvaze, zda, kromě těchto velkých manévrovacích kolon, neproběhly mezi Jominim a Neyem diskuse také o jejich útočné variantě – jakou na první pohled kolony u Waterloo jsou.

Vojenské studie je neobsahují. Ale Ney u Waterloo velel, a Jomini se kolonám 1. sboru poněkud podezřele aktivně věnuje, a místo aby je odsoudil jako nesmyslné, jako ostatní autoři, zařazuje je do svého systému a „vylepšuje“ je bočním zajištěním proti jezdectvu, jak jsme o tom psali v první části. Snad proto, že ve věci (s hrůzou) zjistil aplikaci svých raných úvah, kterými se spolu s Neyem zabýval v roli jeho pobočníka, a jejichž výstupem jsou Vojenské studie.

Jisté je, že někdo tento nápad 18. června 1815 mít musel. Pravděpodobně v odpovědi na nějaký obecný požadavek vyslovený vrchním velitelem – Napoleonem, který následně musel tento nápad, způsob formace své hlavní úderné síly, schválit. Není jistě vyloučeno, že to bylo nápadem Napoleonovým osobním – ale v žádném svém textu se takto komplexním formacím nevěnuje, nedoporučuje je, nehodnotí je. Je obtížné si současně představit, že by s takovým nápadem přišel generál d’Erlon, protože jde o vskutku revoluční přístup, a d’Erlon není znám jako teoretik pěchotní taktiky, a kromě toho, že autorem ideje být „mohl“, nemáme žádnou indicii, proč by měl.

Je třeba odmítnout názor plukovníka Bugeauda, který napsal, že je zvláštní, že Napoleon tuto formaci nařídil dokonce vícekrát. Neexistuje jiný příklad. Zcela nevyhnutelně ji ale musel schválit. Je nepředstavitelné, že by se nebyl zabýval formou provedení rozhodujícího útoku. A pokud by se jí nebyl zabýval, patrně tím hůře pro něj z hlediska konečné odpovědnosti vrchního velitele, kterou z něj nelze v žádném okamžiku sejmout.

Generál Durutte se podle svých vzpomínek proti této formaci ohradil a dostal odpověď, že na císařových dispozicích nelze nic měnit. Logicky: i v případě, že nápad a koncepce byly Neyovy, rozkaz byl Napoleonův. Netvrdíme s jistotou, kterou patrně nelze získat nikdy, že autorem nápadu byl Ney. Ale právě u něj, skrze jeho zájem o velké formace vytvořené z více batalionů v jeho Vojenských studiích, a skrze jeho vztah k Jominimu a jeho zvláštnímu přístupu k těmto kolonám, určtou indicii, důvod máme.

A kromě věcného účelu těchto kolon, tedy prorazit protivníkovu linii bodákovým útokem, případně ho přimět svou pozici opustit pod dojmem manévru obrovských mas? Proč nebyly zvoleny standardní prostředky? Proč divize neútočily v batalionních kolonách po divizích, které by se snadno v libovolném směru rozvinuly a mohly vést účinnou palbu, a snadno by se formovaly ve vzájemně se podporující karé? Měly by volnost manévru, a jejich brigádní generálové a šéfové batalionu by nebyli redukováni do role „šéfů podjednotek kolony“, jejichž úkolem je vyslovovat mechanické povely, a nemají žádnou možnost jakýmkoli způsobem iniciativně řešit vzniklé situace?

Severní armáda měla řadu potíží, a mezi největší patřila vzájemná nedůvěra. Není příliš divu a měla řadu pramenů. Velký díl odpovědnost na tom měl opět Napoleon osobně: nebyl to on, kdo dal své armádě před odjezdem na Elbu rozkaz, aby dále věrně sloužila Francii a králi? Byl. A nenutil svým návratem důstojníky k porušení přísahy na základě osobních politických rozhodnutí? Postavil je do velmi nezáviděníhodné situace. A když pak tito důstojníci sledovali jeho chyby, jeho nepodložené sebevědomí, a když domýšleli důsledky jeho rozkazů, nelze se divit určitému chladu, který je z pamětí mnoha cítit. Kromě zoufalého Neye, který musí 18. června 1815 Napoleona přesvědčovat, že Wellington opravdu neustupuje, lze zmínit Moutona de Lobau. Napoleonova pobočníka a jednoho ze vzácných velitelů pro rozhodující okamžiky. Můj beran je lev. Říkal o něm Napoleon – a těžko pohledat loajálnějšího důstojníka mezi jeho nejbližšími. A když pak během bitvy odmítal Napoleon uvěřit, že do pravého boku armády útočí Prusové? Velitel 6. sboru Mouton de Lobau řekl: „Chyťte nějakého zajatce a pošlete mu ho, třeba uvěří!“ Nedůvěra, skepse, rozčarování. A nejen ve vrcholných chvílích bitvy u Waterloo, již tou dobou ostatně prohrané.

Ale nešlo jen o Napoleona. Před bitvou u Ligny přešel na stranu nepřítele divizní generál Bourmont. Mj. se následně podílel na odsouzení maršála Neye k smrti. Zrada, obava ze zrady, obava z obvinění ze zrady visela ve vzduchu. A víme-li, jak nešťastně byl během 16. června 1815 nasazen 1. sbor, který si mezi sebou posílali Ney s Napoleonem svými rozkazy a protirozkazy, přičemž dokonce v jednu chvíli vzbudil v Napoleonově štábu poprask, že jde o nečekaně manévrujícího nepřítele, může snad velmi divoká spekulace, že ony mohutné kolony z 18. června 1815 byly trestem a spíše prevencí nějakého nečekaného vývoje, být vnímána jako divoká o něco méně. Brigádní generálové a vyšší důstojníci redukováni do role šéfů podjednotek, divizní generálové v roli velitelů obrovských, ale jen batalionů. Nemají prostor a prostředky pro svá řešení. Ani taktická. Ani případná politická.

Snad nám to laskavý čtenář, dočetl-li až sem, odpustí. Ano, tohle už je trochu přehnané. Ale opakujeme – nejde nám o tvrzení, že to tak či onak bylo, nebo nebylo; jako spíše o zamyšlení, k čemu ona podivná rozhodnutí vedla. Vedla k „nejodpornějšímu nasazení pěchoty“, jak se o těchto kolonách vyjádřil kapitán Mauduit. Nabízíme možnou odpověď na otázky: proč, jak, kdo. Protože při racionálním pohledu na způsob nasazení pěchoty 1. sboru u Waterloo opravdu nelze přijít s ničím, co by neznělo přehnaně. Tak nesmyslný ten postup odpovědných velitelů byl; a v první řadě vrchního velitele osobně. Nevěděl, kde stojí, proti čemu stojí, a poslal tam své vojáky ve formacích, které byly současně skvělými terči pro protivníkova děla a střelce, nemohly manévrovat, a nadto, ač zkušený dělostřelec, hrubě přecenil účinek palby velké baterie. První sbor byl odražen, a tím mizí i beztak chabá naděje, že se dostaví úspěch „slavkovského rázu“ – a nic jiného si Napoleon nemohl ve své zoufalé mezinárodně politické situaci dovolit – než další Austerlitz.