Národní garda byla reorganizována (v praxi znovu postavena) na základě výnosu z 2. vendémiairu roku XIV (24. září 1805) a byla určena k udržování vnitřního pořádku a na obranu hranic a pobřeží. Jourdan-Delbrelovým zákonem z 19. fructidoru roku VI (5. září 1798) byla ve Francii zavedena konskripce, pravidelné povinné odvody mužů ve věku 20 až 25 let do armády.
Výnosem z 12. thermidoru roku IX (31. července 1801) byla stanovena organizace národního četnictva (gendarmerie nationale) od 26. brumairu roku XIII (17. listopadu 1804) nazývaného císařské četnictvo (gendarmerie impériale). Zákon z 21. brumairu roku V (11. listopadu 1796) stanovoval výčet vojenských deliktů a příslušných trestů. Výčet byl vytištěn na posledním listu vojenské knížky každého vojáka a poddůstojníka a na dveřích ubikací v kasárnách.
Dekretem z 10. thermidoru roku XII (29. července 1804) se z dosavadní Konsulární gardy (Garde Consulaire) stala proslulá Císařská garda (Garde Impériale). Byla součástí nově se formujícího Císařova vojenského domu (Maison militaire de l’Empereur), určena k Napoleonově osobní ochraně i jako elitní záložní sbor armády.
Armádní transportní službu zajišťovaly v roce 1805, s výjimkou přepravy dělostřeleckého materiálu a munice, jež byla doménou dělostřeleckého trénu, stále ještě soukromé společnosti – společnost Breidt pro Velkou Armádu a společnost Gayde pro Italskou armádu.
Zdravotní služba byla ve své době přehlíženou součástí armády. Prvním problémem byl nedostatek prostředků věnovaných nejen na její vývoj, ale i prostou existenci, druhým, neméně vážným, bylo její podřízení válečným komisařům.
Vojenské školy sloužily k teoretické i praktické přípravě budoucích důstojníků jednotlivých zbraní.
Ve francouzské armádě existovalo mnoho pomocných (troupes auxiliaires), cizineckých (troupes étrangères) a nepravidelných jednotek (corps irréguliers), jež nebyly administrativně součástí francouzské pěchoty, jezdectva, dělostřeleckého, nebo ženijního sboru. Sbor císařských veteránů (Corps des vétérans impériaux) byl vytvořen dekretem z 27. floréalu roku XIII.
Dělostřelectvo bylo Napoleonovou oblíbenou „vzdělanou“ zbraní, sám byl původní specializací dělostřelec, a z polního dělostřelectva francouzské armády, jež mělo výbornou pověst již za „Starého režimu“ a za revolučních válek ji potvrdilo, učinil moderní a ostatní zbraně velmi účinně podporující sílu. Císařský ženijní sbor se v roce 1805 skládal ze ženijního štábu, 5 batalionů sapérů a 9 rot minérů.
Jezdectvo francouzské armády se dělilo na těžké (grosse cavalerie), tvořené karabiníky (carabiniers) a kyrysníky (cuirassiers), řadové (cavalerie de ligne), tvořené dragouny (dragons) a lehké (cavalerie légère), tvořené husary (hussards) a jízdními myslivci (chasseurs à cheval).
Pěchota francouzské armády se dělila na řadovou (infanterie de ligne) a lehkou (infanterie légère). Rozdíl mezi řadovou a lehkou pěchotou spočíval ve způsobu nasazení – řadová pěchota bojovala v sevřených formacích, lehká byla nadto určena pro boj mimo formaci.