Těžko říci, oč je takový údaj (zmíněný v jednom facebookovém příspěvku) opřen, nicméně otázka, kolik kulí bylo v bitvě pěchotou vypáleno a s jakým efektem, je důležitá. Podíváme se, co by 10 tisíc kulí na jednoho zabitého znamenalo u Slavkova: tam bojuje asi 65000 ruských a rakouských pěšáků (Michailovskij-Danilevskij, Alobert-Colin) proti francouzské armádě, která ztrácí 1537 padlých a 6182 zraněných (Quintin, Rogacki). Následovat musí trocha velmi spekulativní a diskutabilní matematiky, a přiložíme tabulku, do níž lze snadnou změnou parametrů získat různé výsledky a vybrat si, co kdo považuje za odpovídající.
Napřed si vypůjčíme od barona Larreye údaj, že mezi jeho pacienty bylo pěchotní kulí zasaženo 47 %, a odhadneme, že u Slavkova tedy bylo zasaženo pěchotní kulí a zemřelo 722 Napoleonových vojáků. Znamenalo by to, při 10 tisících ranách, 7 220 000 vypálených kulí.
Dále ponížíme počet koaličních pěšáků o 10 % (důstojníci, nestřílející poddůstojníci, bubeníci), zbývá 58500 pušek. Při deseti tisících ranách na zabitého by to znamenalo, že průměrný koaliční pěšák vypálil u Slavkova 123 ran, což je počet zcela nepravděpodobný. Je nepravděpodobné, že by průměrný pěšák, který většinu bitvy čeká, pochoduje a opět čeká, vyprázdnil patrontašku (obsahující asi 30 nábojů), a budeme tedy, opřeni o dojem, počítat 20 ran na jednoho. To by znamenalo, že na jednoho zabitého Francouze připadá 1620 kulí. Na jednoho zasaženého pak 322 kulí (0,31 %).
Na koaliční straně je odhadován počet padlých a raněných úhrnem na asi 18 tisíc mužů, padlých mohla být pětina, tedy 3600, z toho 47 % (stále Larreyovo číslo) je 1692 padlých a celkem 8460 zasažených. Francouzská pěchota čítala 58 tisíc mužů, odečteme-li 10 %, máme 52200 pušek. Proti početní převaze a intenzivněji nasazená na rozhodujících místech bojiště, přiznejme jí průměrných 30 ran. To by znamenalo na jednoho zabitého 925 kulí, na jednoho zasaženého 185 kulí. Tedy 57 % spotřeby munice na koaliční straně; na konkrétním čísle rozhodně netrváme, ale individuálně vedená palba dvou řadů (feu de deux rangs), které dávali Francouzi přednost před palbou salvami, spolu s vyššími zkušenostmi na francouzské straně k lepšímu výsledku přispět zřejmě mohla. Podle dojmů a vlastních interpretací různých pramenů lze podobná čísla kombinovat celkem směle.
Můžeme z francouzské sestavy vyřadit gardovou pěchotu a granátníky a asi i celý Bernadottův 1. sbor, které množstvím (ne)spotřebované munice určitě průměr ostatních formací vychylují. Můžeme počítat jen dvě třetiny počtu francouzských pušek, protože třetí řad palbu nevedl (resp. vést neměl), a můžeme se tak dostat až na asi 23 tisíc reálně nasazených pěchotních (a dragounských) pušek na francouzské straně, u nichž potom bude průměrný počet vystřelených projektilů spíše vyšší. Konkrétní výsledky nemají žádnou hodnotu, jsou postavené na vzájemně se ovlivňujících odhadech. Výsledkem všech (kromě excesu postaveném na 10 tisících spotřebovaných kulích na jednoho zabitého) je nicméně úspěšnost palby pohybující se od 0,31 do 2,32 %, a to se zdá být podstatným.
Vrátíme-li se k úvodnímu tvrzení o deseti tisících, u Slavkova by bylo vypáleno 24 milionů 140 tisíc pěchotních kulí, a každý ze 110700 pěšáků by tedy vystřelil 218 krát, což je skutečně absurdní představa (odhlédneme-li od všeho, je to 72-109 minut čistého času palby). Podle naší úvahy by to bylo spíše 2 miliony 736 tisíc kulí (1133 na jednoho zabitého a 226 na jednoho zasaženého), a průměrný pěšák by u Slavkova vypálil 25 kulí (což je 8-13 minut čistého času palby; to se může zdát málo, ale je třeba vzít do úvahy, že jde o průměr). Dodejme, že v patrontašce má (francouzský pěšák) 35 nábojů, a další může nést v tornistře. Doplňování munice probíhá z určených muničních povozů dělostřeleckého trénu. Zbraň se při intenzívní palbě přehřívá. Křesací kámen snesl asi 30 ran. Asi desetina výstřelů selhává.
Zdůrazňujeme, že jde o odhady a dojmy. Do průběhu a výsledku bitev vstupuje značné množství nezměřitelných a zpětně nezjistitelných proměnných, a bitvy se skládají často z několika střetnutí různé intenzity v různých podmínkách. Lišíme se, co do spotřeby munice, skoro devětkrát, což je poněkud značný rozdíl, tedy buď 657 tun olova a 290 tun prachu, anebo 74 tun olova a 33 tun prachu. Armádní logistika děkuje.
V přiložené tabulce lze přirozeně měnit jakékoli vstupní parametry. Ukazuje tři varianty (výše odhadnutých 20-30 ran na pušku, dále 7 ran na pušku – což měl být pruský palebný průměr během války roku 1866, a dále čísla odpovídající 10 tisícím kulí na jednoho zabitého), a v poslední části pak umožňuje na základě vypočtené spotřeby munice ukázat efektivitu zvoleného počtu salv batalionu o zvoleném počtu pušek (i tato srovnání jsou velmi orientační; armády vedly palbu různými systému různým počtem pušek, přičemž systém, francouzský, v němž třetina pušek nestřílí, si déle udržuje konstantní efektivitu díky záloze, zatímco systém, v němž vedou palbu všechny hlavně, se ztrátami o efektivitu přichází, atd.). A vidíme také úspěšnost zásahů v procentech v závislosti na celkovém počtu vypálených kulí, která pro racionálně zvolené vstupy osciluje od zmíněných 0,31 do 2,32 % – tj. 98-99 % projektilů nezasahuje. Může se to zdát jako enormní počet, ale se zbraněmi modernějších systémů a zbraněmi automatickými bude toto číslo jen stoupat.
Zamysleme se nad tím, jak polní bitva přelomu 18. a 19. století vypadá a jak dlouho trvá. Předně je třeba připustit, že uvedený průměrný výsledek se týká palby vedené zdaleka především na běžnou vzdálenost, tedy 100-150 metrů. Protože efektivita pěchotní palby přirozeně dramaticky narůstá se zkracující se vzdáleností – a tato hrozba drží protivníky od sebe (až na vhodně či nevhodně zvolené okamžiky ofenzívního postupu jedné ze stran). Pokud by snad měla být úspěšnost palby citelně vyšší, nevyhnutelně by se to promítlo do způsobu nasazení pěchoty, protože nikdo nebude schopen vést stabilně palbu křesadlovými puškami s kadencí 2-3 rány za minutu v případě, že mu každá salva protivníka vyřadí desetinu, pětinu nebo třetinu mužstva, a tedy by ani k takovému hypotetickému výsledku nemohlo dojít. Oněch 98-99 % olova, které nezasahuje, je dáno přirozenými vlastnostmi systému. Rozhoduje chladnokrevnost, trpělivost, odolnost, a samozřejmě vhodnost postavení a celková situace, v níž si protivník ztráty dovolit může, nebo nemůže. Vyřadit čtyřmi salvami na vzdálenost 120 metrů třináct protivníkových vojáků ze 600 není málo, a to jsme na úspěšnosti 0,54 %; při stále velmi nízké 2,32% úspěšnosti by to bylo již 56 vyřazených protivníků, klidně desetina protivníkova batalionu.
Guibert v Essai général de tactique mj. říká: „Je poté (kdy popsal nesprávné způsoby nabíjení a míření během sedmileté války) překvapující, jsou-li naše pěchotní palby tak špatné, a je-li v bitvě vypáleno 150 tisíc ran z pušek, aniž by způsobily smrt dvou tisíc vojáků na bojišti?“ To představuje 75 ran na jednoho zabitého, což se zdá být naopak mimořádně dobrý výsledek. I v případě, že bychom u Slavkova počítali jen nejaktivnějších 23 tisíc pušek a každou nechali vypálit jen průměrných sedm ran, na 75 na jednoho zabitého se nedostaneme. I zde se však Guibert se svými čísly pohybuje v našem výše uvedeném intervalu úspěšnosti.