Karel Klátil: Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805
Příloha 2
Stupně důstojnických hodností a jejich rozlišování
Atributy důstojnického stavu byly: klobouk s péřovou ozdobou, nárameníky lemované dracounovou stuhou, 140cm dlouhá šerpa tkaná ze stříbrných nití s černo-oranžovými pásy po stranách. Byla zakončena uzly s dlouhými střapci z téhož materiálu. Důstojníkovu hodnost určoval náhrudní štítek – v roce 1805 byl v používání pavlovský vzor, zavedený v roce 1798. Byl z něj pouze odstraněn maltézský kříž, na kterém byl položen středový znak. Důstojník ho nosil kolem krku na hedvábné stuze v georgijevských barvách – zlatožluté a černé. Hodnostní stupeň určovala kombinace barvy kovu jednotlivých částí štítku: lemu, pole a středového znaku (imperátorský orel v jeho středu byl přitom vždy v přírodních barvách).
Hodnostní stupně byly rozděleny do tříd, stanovených tzv. Petrovskou tabulkou hodností,[1] která do zmíněných tříd srovnávala hodnosti důstojníků armády a loďstva, spolu s hodnostmi úředníků státní správy. Důstojnické hodnosti, zařazené od XIV do VI třídy (XI třída se nepoužívala), byly rozděleny do dvou skupin: nižší důstojníci (ober-oficeri) a štábní důstojníci (štabs-oficeri) – toto označení nemá nic společného se štábní funkcí, lze je nazývat nižšími a vyššími důstojníky. Náhrudní štítky jednotlivých důstojnických hodností jsou popsány v následujících tabulkách.
Nižší důstojníci (ober-oficeri)
Vyšší důstojníci (štabs-oficeri)
Nositelé hodnostních stupňů XIV – IX měli nárok na oslovení Vaše Blahorodí
Nositelé hodnostních stupňů VIII – VI měli nárok na oslovení Vaše Vysokoblahorodí
Důstojníci řadové pěchoty měli v popisovaném období nařízen jako součást služebního stejnokroje esponton (podle platného Polního řádu se jeho stanoveným pohybem zdůrazňovaly některé slovní povely).
Jedinými důstojníky, nosícími funkční označení, byli adjutanti (pobočníci) všech stupňů. Označením jejich funkce byla zlatožlutá, ozdobně splétaná šňůra, připnutá jedním koncem k pravému nárameníku. Velkou smyčkou procházela pod pravou paží a druhý konec byl upevněn v druhé knoflíkové dírce.
Ještě poznámka k náhrudním štítkům – myslivečtí důstojníci tyto znaky nenosili!
Stupně generálských hodností a jejich rozlišování
Jediným atributem generálské hodnosti byl péřový lem horního okraje klobouku a „petlice“ (stuha přidržující nejprve mašli, poté kokardu), která byla zhotovena ze silných zlatých nití a dole přidržována ozdobou ve tvaru andrejevské hvězdy a zlatá ozdobná šňůra nahrazující pravý nárameník a splývající stejně jako pobočnické šňůry. Její smyčka se však nezapínala na knoflík, ale byla svým druhým koncem připevněna k „vánočce“ na rameni.
Generálové – šéfové nebo plukovníci pluků, byli povinni nosit stejnokroj svého pluku (Kutuzov nosil stejnokroj s vyložením svého Pskovského pluku), generálové zařazení do Svity Jeho Imperátorského Veličenstva nosili vyložení dělostřelectva (černý límec a manžety, obojí s červeným lemem) se zvláštním vyšíváním:
Generálové gardových pluků nosili na těchto místech vyšívání svého pluku. Na plukovních generálských stejnokrojích žádné vyšívání, ani jiné zdobení nebylo. Tzv. všeobecný generálský stejnokroj byl ustaven až daleko později.
Také generálské hodnosti byly zařazeny do tříd ve zmíněné tabulce hodností, konkrétně do IV – I třídy.
IV – generálmajor
III – generálporučík[2]
II – generál pěchoty, generál jezdectva, polní zbrojmistr (u dělostřelectva a ženijního vojska)
I – generál-polní maršál
Hodnostní třídy IV a III měly nárok na oslovení Vaše Prevoschoditělstvo, hodnostní třídy II a I na oslovení Vaše Vysokoprevoschoditělstvo (obojí je možno přeložit jako Vaše Excelence). Generálové náhrudní důstojnické znaky nenosili, jejich hodnostní stupeň nebylo možno na stejnokroji rozlišit.
Pěší pluk v datech
V dubnu roku 1802 byly všechny pluky převedeny na trojbatalionní organizaci (do té doby měl pluk dva bataliony a dvě samostatné roty – viz článek v časopisu Historia Militaris). Přes navýšení počtu batalionů se bojová síla pluku nezvýšila – šlo pouze o „kosmetickou“ úpravu. Před reorganizací měl každý batalion šest rot (jednu granátnickou a pět ostatních) – dohromady tvořilo pluk 12 rot. Při přechodu na organizaci o třech batalionech měl každý batalion čtyři roty – síla pluku tak zůstala nezměněna. Také vnitřní organizace pluku se změnila – původní těžkopádné členění na mírové čtyři a válečné dvě čety v rotě se ujednotila na dvou četách v každé rotě (srovnalo se tak administrativní a bojové uspořádání).
Zařazení důstojníků v rotách je pojednáno pouze rámcově – jeho přesný popis je poměrně složitý. Vysvětlím proč: pluk ruské pěchoty neměl, v pravém slova smyslu, štáb. Měl sice štábní důstojníky – štabs-oficery“ – ale tímto termínem se označovali všichni důstojníci od majora výše. Velitelství pluku (tak nazývám skupinu štábních důstojníků) se řadilo k jednotlivým rotám – tyto roty se nazývaly štábními rotami. U nich pak skutečnou velitelskou pravomoc vykonával důstojník v hodnosti štábního kapitána. Jiné zařazení důstojníků bylo, byl-li u pluku granátnický štábní důstojník, jiné pokud tento důstojník u pluku nebyl…. Z tohoto výčtu je myslím zřetelné, proč se o počtech důstojníků u rot příliš nerozepisuji – vydá to na samostatný článek.
Dalším „problémem“ je dobově přesný popis organizace pluku. V roce 1805 se totiž ještě bataliony a roty v pluku neoznačovaly číslem, ale funkcí, nebo hodností a jménem jejich tabulkového velitele – např: batalion plukovníka, granátnická rota kapitána Někljudova, apod. To je ale poněkud „nečitelné“ – jednak málokdy známe jména velitelů rot, jednak by byl celý popis příliš složitý. Pomohu si tedy poněkud „nepředpisovým“ označováním čísly – laskavý čtenář promine. Po tomto nudném, ale důležitém úvodu se dostávám k vlastnímu popisu organizace pluku.
Velitelství pluku
Do této kolonky patří šest už výše zmíněných „štábních“ důstojníků: majitel (šéf) pluku, plukovník, podplukovník – velitel batalionu, a tři majoři. K nim se dále přiřazuje adjutant (pobočník) majitele pluku. Šéf pluku byl tabulkovým velitelem I.batalionu a jeho první roty (ta se také nazývala „šéfskou“ rotou), plukovník byl velitelem III. batalionu a jeho první roty, podplukovník byl velitelem II. batalionu a jeho první roty. Majoři pluku byli tabulkovými veliteli rot (jeden z nich byl zpravidla granátnickým „štabs-oficerem“).
Bataliony
Každý řadový pluk měl tři bataliony: u granátnického pluku byl I. batalion granátnický a zbývající fysilírské, u mušketýrského pluku byl I. batalion granátnický, II. a III. batalion mušketýrské. Tělesný-granátnický pluk (který na tuto organizaci přešel až na konci roku 1803) měl – díky své výjimečnosti – všechny tři bataliony granátnické. Pod přímou pravomoc velitele batalionu spadalo pouze minimum osob – z řadového stavu to byli u každého batalionu batalionní adjutant a batalionní bubeník (u I.batalionu tuto funkci zastával plukovní bubeník). Jako nadpočetní se k batalionům zařazovali dva podpraporčíci (u Tělesného-granátnického pluku praporčíci) ve funkci praporečníků (u I.batalionu byl vždy jeden ze dvou praporů plukovní – „bílý“ – viz prapory pluku). Z neřadového stavu byl ke každému batalionu oficiálně zařazen batalionní lékař (u I.batalionu to byl štábní lékař) , felčar a čtyři ošetřovatelé – nosiči – viz popis pomocného štábu.
Roty
Batalion se členil do čtyř rot. U každého typu batalionu byla první rota granátnická, tři zbývající u granátnických batalionů fysilírské, u mušketýrských batalionů mušketýrské. Jak už bylo řečeno, u „štábních“ rot byli na místa velitelů rot zařazeni všichni „štabs-oficery“ pluku. Nominálně však tuto funkci u roty vykonával důstojník v hodnosti štábního kapitána. Ostatním rotám veleli kapitáni – nazývaly se tedy „kapitánskými“ rotami. Mám-li se vyjádřit číselným označením rot (v roce 1805 nepředpisovým, po roce 1806 běžně užívaným) potom byly: u I.batalionu granátnického pluku 1.granátnická, 1., 2. a 3. fysilírská rota, u II. batalionu 2. granátnická, 4., 5. a 6. fysilírská rota a u III. batalionu 3. granátnická, 7., 8. a 9. fysilírská rota. U mušketýrského pluku bylo číslování shodné, ale s mušketýrskými rotami. U Tělesného-granátnického pluku byly všechny roty pluku granátnické. V ruské pěchotě bylo zvykem granátnické roty od batalionů odvelet a formovat z nich tzv. svodné granátnické bataliony.
Početní stav roty: 4–5 důstojníků, 4 vyšší a 9 nižších poddůstojníků, 120 mužů řadového mužstva (z nich mělo být alespoň 15 svobodníků). Z neřadového mužstva patřili k rotě organizačně l lazebník a 1 tesař. Vzhledem k tomu, že důstojničtí sluhové nejsou uvedeni výslovně v tabulce počtů je možno předpokládat, že byli součástí řadového stavu.
Čety
Každá rota se dělila do dvou čet. U granátnické roty se první četa nazývala granátnickou, druhá četa střeleckou. Při nástupu batalionu do linie (nebyla-li granátnická rota odvelena), nastupovala granátnická četa na pravém křídle batalionu, střelecká četa na levém. Mezi nimi nastupovaly, číslovány zprava, ostatní čety batalionu. Početní stav čety: 2 důstojníci, 1 vyšší a 3 nižší poddůstojníci a 60 mužů řadového mužstva (3 řady po dvaceti mužích). V případě větších ztrát v mužstvu bylo povoleno doplňovat trojřady na plný počet i přemístěním vojáků z jiných čet. Teoreticky tak mohlo dojít k tomu, že batalion redukoval počet rot třeba o jednu celou rotu a jejím mužstvem doplnit počty ostatních rot. Doplňovat granátnické roty ostatním mužstvem však bylo zakázáno.
Pro úplnost je nutno ještě dodat, že se (pro ubytování a pracovní úkoly) četa dělila na několik kaprálstev. Jejich příslušníci, pod velením poddůstojníka (při nedostatku poddůstojníků byli do čela kaprálstev stavěni zkušení svobodníci), byli ubytováváni, nebo na pracovní úkoly odesíláni společně, poddůstojník byl odpovědný seržantovi roty, nebo veliteli čety. Kaprálstva nelze zaměňovat s „artěly“ – dobrovolným spolkem vojáků, kteří dávali dohromady žold a z něj nakupovali potraviny na přilepšení, společně vařili, apod.
Praporečnická četa
Přesný překlad z ruštiny zní praporečnická skupina (znamennaja grupa). V podstatě samostatná jednotka v sestavě batalionu – jejím úkolem bylo doprovázet a v boji bránit oba prapory, které byly batalionu přiděleny. Mimo tento úkol plnila tato četa ještě jeden – neméně důležitý. Při přesunu batalionu v bojové sestavě (linii) udávala tempo pochodu a obě křídla batalionu vyrovnávala pochod podle ní. Její složení bylo následující: středem čety byli dva praporečníci – jeden v prvním, druhý ve třetím řadu sestavy (místo v druhém řadu zůstalo prázdné – byl to pozůstatek po původně třech praporech v batalionu). Po obou stranách praporečníků stál jeden poddůstojník (druhý řad byl opět prázdný). Teprve vedle těchto poddůstojníků stál na každé straně jeden plný zástup poddůstojníků a vedle nich dva plné zástupy mužstva. Poddůstojníci a muži byli do praporečnické čety vybíráni ze všech rot batalionu – záleželo na jejich vzrůstu a vzhledu. Praporečníci (podpraporčíci, nebo praporčíci – u některých pluků) museli být fyzicky velmi zdatní – jen samotné nesení praporu bylo velkou fyzickou zátěží.
Popisem složení praporečnické čety končí seznamování s bojovou částí řadového pěšího pluku (název „bojová část“ není dobový – pomáhá mi oddělit obě složky pluku). Následuje popis části podstatně menší, pro pluk ale stejně důležité – části týlové. Jestliže jsme se v sestavě rot setkali s pojmem „neřadový“ pouze v několika případech, pak týlová část byla doslova doménou této třídy příslušníků pluku.
Pomocný štáb – „unterštáb“
Toto oddělení bylo prakticky řídícím aparátem plukovního hospodářství. V jeho čele stál plukovní ubytovatel a pokladník – oba zařazení do hodnostní třídy poručíka. Ubytovatel řídil celou týlovou a ubytovací službu – to bylo vlastně náplní činnosti celého pomocného štábu a jemu podřízených oddělení. Plukovní kancelář tvořili: plukovní písař a písaři jednotlivých odborností (kancelářský, proviantní, materiálový, apod). Dalším vojenským úředníkem byl auditor – jeho náplní práce byl výkon soudní pravomoci u pluku. Pro výkon exekucí a dohlížení na vězně měl v podřízenosti tři profousy. Štábní lékař a dva batalionní lékaři tvořili základ zdravotní služby pluku. Do jejich podřízenosti patřil poddůstojník – vrchní ošetřovatel raněných, tři felčaři a 12 ošetřovatelů – nosičů (s nimi jsme se setkali již v popisu sestavy batalionu a roty). Do sestavy dále náleželo plukovní duchovenstvo: plukovní kněz a dva diákoni (řeholníci s nejnižším svěcením) – všichni byli duchovními osobami, nespadali do soudní pravomoci majitele pluku a požívali pouze některé požitky důstojnického stavu (vybíráni většinou byli hlasováním konventu některého z klášterů, nebo na vlastní žádost). Do seznamu unterštábu byli zapsáni i plukovní bubeník a oba batalionní bubeníci – ač zařazeni u batalionů, nepatřili do stavu žádné z rot. Bylo zde možno najít i celou plukovní hudbu, v čele s poddůstojníkem. Ve stavu zde byli zapsáni také všichni čtyři pobočníci (viz popis bojové části).
Plukovní vozatajstvo
Do přímé podřízenosti plukovního ubytovatele patřilo také plukovní vozatajstvo. To měl v pomocném štábu na starosti nadvozný (také neřadový poddůstojník), který zodpovídal za stav všech povozů přidělených pluku, krom soukromých povozů důstojníků, a také – spolu s koněléčným – za stav jejich spřežení. Vozatajců měl pluk přiděleno 53. Povozy v přímé podřízenosti unteršábu – 1 lékárenský vozík, 1 pokladna a kancelář, 1 kostel, 1 hospodářská kancelář, 1 štábní materiál, 4 muniční. Povozy u rot: 1 pro odvoz raněných, 1 stanový vozík, 1 nábojový vozík, 1 proviantní vůz (tyto povozy byly u každé roty).
Ostatní povozy: pro potřeby plukovních dílen měl pluk k dispozici dalších 10 povozů. Tažných koní měl plukovní trén 169.
Plukovní dílny
Kovářská dílna – 1 plukovní kovář, 6 pomocníků
Zbrojířská dílna – 1 plukovní zbrojíř, 6 pomocníků
Krejčovská dílna – 1 mistr, 12 pomocníků
Zajímavé je, že v pluku pěchoty nebyla ševcovská dílna. O obuv se většinou starali vojáci v rotách svépomocí.
Myslivecký pluk v datech
V roce 1805 čítala myslivecká pěchota 22 pluků, tj.66 mysliveckých batalionů. Co do počtu batalionů a rot v pluku, byla jejich organizace totožná s plukem řadové pěchoty – tři bataliony, v každém z nich čtyři myslivecké roty. To byla jediná změna – roty se v rámci pluku nijak nelišily. Také zařazení systém zařazení důstojníků se od pluku „těžké“ pěchoty nelišil – také zde najdeme „štábní“ a „kapitánské“ roty, jen počty štábních a subalterních důstojníků jsou jiné (viz tabulka).
Velitelství pluku
Do této kolonky patří v tomto případě pouze čtyři štábní důstojníci: majitel (šéf) pluku, plukovník, podplukovník – velitel batalionu, a jeden major. K nim se dále přiřazuje adjutant (pobočník) majitele pluku. Šéf pluku byl tabulkovým velitelem I. batalionu a jeho první roty (ta se také nazývala šéfskou rotou), plukovník byl velitelem III. batalionu a jeho první roty, podplukovník byl velitelem II. batalionu a jeho první roty. Major byl tabulkovým velitelem jedné z rot (zpravidla u plukovníkova, tj. u III.batalionu).
Bataliony
Každý myslivecký pluk měl tři bataliony se shodnou organizací a počty. Pod přímou pravomoc velitele batalionu spadalo pouze minimum osob – z řadového stavu to byli u každého batalionu batalionní adjutant a batalionní bubeník (u I.batalionu tuto funkci zastával plukovní bubeník). Z neřadového stavu byl ke každému batalionu oficiálně zařazen batalionní lékař (u I.batalionu to byl štábní lékař), felčar a čtyři ošetřovatelé – nosiči – viz popis pomocného štábu.
Roty
Batalion se členil do čtyř rot. Jak už bylo řečeno, u štábních rot byli na místa velitelů rot zařazeni všichni štabs-oficery pluku. Nominálně však tuto funkci u roty vykonával důstojník v hodnosti štábního kapitána. Ostatním rotám veleli kapitáni – nazývaly se tedy kapitánskými. Početní stav roty: 3 – 4 důstojníci, 3 vyšší a 5 nižších poddůstojníků, 2 bubeníci a 100 mužů řadového mužstva (z nich mělo být alespoň 15 svobodníků). Z neřadového mužstva patřili k rotě organizačně l lazebník a 1 tesař. Vzhledem k tomu, že důstojničtí sluhové nejsou uvedeni výslovně v tabulce počtů je možno předpokládat, že byli součástí řadového stavu.
Čety
Každá rota se dělila do dvou čet. Početní stav čety: 2 důstojníci, 1 vyšší a 2 nižší poddůstojníci a 50 mužů řadového mužstva (3 řady po šestnácti mužích – tato organizace však, díky charakteristickému způsobu boje, platila většinou pouze pro přehlídky a nástupy pluku ). V případě větších ztrát v mužstvu bylo povoleno doplňovat trojřady na plný počet i přemístěním vojáků z jiných čet. Teoreticky tak mohlo dojít k tomu, že batalion redukoval počet rot třeba o jednu celou rotu a jejím mužstvem doplnit počty ostatních rot.
Pro úplnost je nutno ještě dodat, že se (pro ubytování a pracovní úkoly) četa dělila na několik kaprálstev. Jejich organizace, stejně jako systém artělů, byly shodné s plukem řadové pěchoty.
Praporečnická četa
I když myslivecké pluky prapory neměly, tato jednotka – dokonce pod stejným názvem – v organizaci batalionu nechyběla. Protože myslivci působili také v řadové sestavě (myslivecké bataliony zpravidla tvořily křídla sestavy), bylo jediným úkolem praporečnické čety u mysliveckých batalionů udávání tempa pochodu. Sestava čety byla shodná s řadovým plukem – místo praporečníků v ní byli zařazeni poddůstojníci.
Unterštáb
Vzhledem k podobnosti této součásti s už popsaným unterštábem řadového pluku se zmíním pouze o rozdílech – myslivecké pluky neměly duchovní, k bohoslužbám se buď dostavil kněz od řadové pěchoty, nebo se příslušníci pluku účastnili bohoslužeb spolu s některým řadovým plukem. Také auditor s profousi v mysliveckém pluku nebyl. Do seznamu unterštábu byli zapsáni i plukovní bubeník a oba batalionní bubeníci – ač zařazeni u batalionů, nepatřili do stavu žádné z rot. Zajímavé je zjištění, že myslivecké pluky v té době neměly v sestavě hornisty (u gardového mysliveckého batalionu byli).To se ovšem netýkalo plukovní hudby, početně menší než u pěchoty, kde horna zastoupena byla – všech pět hráčů, v čele s poddůstojníkem – byli totiž hornisté.
Trén a plukovní dílny
odpovídaly svou organizací stejným součástem v řadovém pluku. Lišily se pouze počty – u myslivců nebyly povozy pro polní kostel, nadvozný velel 41 vozatajcům. Chyběl zde koněléčný – základní veterinární úkony vykonával pravděpodobně plukovní kovář. Počty řemeslníků a jejich pomocníků byly shodné s pěším plukem.
Způsob rozlišení pluku, batalionu a roty u řadové a myslivecké pěchoty
Podle barvy určitých součástí stejnokroje bylo možno identifikovat pluk a batalion, do kterého řadový voják nebo poddůstojník náleží. K této identifikaci sloužil klíč, který je zde čtenáři předkládán – s jeho pomocí je možno určit barevné rozlišení řadových a mysliveckých pluků v Příloze 1.
Pro určení příslušnosti k pluku a batalionu je u řadové pěchoty nutno znát tyto údaje:
- barvu inspekce
- barvu nárameníku
- barvu horní štětky a repejku na čáce
Pro přesnou identifikaci pluků na bojišti byli důstojníci vyšších štábů vybaveni pomůckou, která jim v ní napomáhala. Pouze u svodných granátnických batalionů bylo možné, aby se v sestavě objevili vojáci s různými barvami uvedených součástí (toto pravidlo pochopitelně neplatilo při formování improvizovaných batalionů z rozbitých jednotek přímo na bojišti!)
K demonstraci bylo použito vyobrazení granátníků Pavlovského granátnického pluku – ten, jako jediný zachoval původní granátnické čapky i po roce 1803 a není na něm tedy vyobrazen „repejok“ – spodní štětka čáky. Tažení 1805 se nezúčastnil.
I. Plukovní barva (barva inspekce)
V roce 1802 byla každé inspekci přidělena barva – ta se objevovala na límcích a manžetách kabátců pluků řadové pěchoty, které do ní byly přiděleny. Od roku 1803 byla i na „barevných“ praporech nového vzoru (ty ale byly přidělovány pouze nove zformovaným pěším plukům). Jednotlivé barvy jsou uvedeny v následující tabulce (v témž znění, v jakém byly uvedeny v zaváděcím rozkaze):
S uvedenými barvami si museli poradit místní barvíři (pluky si nechaly sukno na kabátce barvit v místě dislokace) a ne vždy to asi dopadlo přesně podle dobře. Od 15. listopadu 1805 se u pluků Dněstrovské inspekce objevuje na límcích a manžetách černá barva s červeným lemem, i když měla inspekce určenu barvu jinou. Vysvětlení podává krátká věta na konci zaváděcího rozkazu: „nepodaří-li se, dle mínění plukovníka, dosáhnout žádaného odstínu, nařizuje se barva černá.“. Nově postavené pluky přebíraly automaticky po jejich zařazení do inspekce, pluky převelené mezi inspekcemi (a v roce 1804 došlo k několika takovým přesunům) přešívaly límce a manžety novou barvou. Tento systém přestal platit v letech 1806-1807, kdy byly inspekce zrušeny a byl znovu zaveden divizní systém.
II. Barva nárameníku („staršinstvo“ pluku)
Barva nárameníku na kabátcích řadové pěchoty označovala tzv.“staršinstvo“ – pořadí pluku v inspekci. Pro takové zařazení existovalo několik kritérií: pořadí, v jakém byly rovnocenné pluky do inspekce přiděleny (granátnické, mušketýrské), u pluků stejného typu bylo rozhodující např. jeho stáří, společenské postavení šéfa pluku, vyznamenání pluku, apod. Každá inspekce mohla mít ve stavu maximálně 10 pluků řadové pěchoty a tomu odpovídala i barevná škála nárameníků:
Tento systém byl poměrně jednoduchý a funkční. Také on ale platil pouze do zrušení inspekci – divizní systém zavedl i jiné rozlišení nárameníků pluků zařazených v divizi.
Zatím uvedené údaje se týkaly pouze pluků řadové pěchoty. Rozlišení mysliveckých pluků bylo poněkud jiné. Každý z pluků obdržel svou plukovní barvu (toto opatření bylo vynuceno častějším přeřazováním těchto pluků z jedné inspekce do druhé), kterou nosil na límcích a manžetách kabátce, ve stejné barvě byly i lemy některých dalších částí stejnokroje. Při zavedení tohoto způsobu rozlišování byly barvy přiděleny všem tehdy existujícím mysliveckým plukům, po překročení počtu dvaceti pluků se ale začalo barev „nedostávat“ – další umělecké kreace malířů (kteří se na barevném rozlišení velkou měrou podíleli) už prostě barvírny nebyly schopny realizovat. Počínaje plukem číslo 21 se použily již dříve přidělené barvy a doplnily se lemem barvy jiné. Je myslím zbytečné uvádět zde barvy všech mysliveckých pluků, omezím se pouze na ty, které se tažení zúčastnily (barvy budou opět uvedeny v dobovém znění):
- mysl. – tyrkysová, 6. mysl. – ohnivá (jasně červená), 7. mysl. – bílá, 8. mysl. – modrá
Myslivecké pluky nárameníky na stejnokrojích neměly, a protože nebyly zařazeny do výše uvedeného systému pořadí v inspekci, žádná další barva se na jejich kabátcích neobjevovala. Na závěr této části ještě dodatek: osobně se domnívám, že – vzhledem k schopnostem a možnostem tehdejších venkovských barvíren v Rusku – si o odstínu (nikoliv barvě!) límců a manžet jednotlivých pluků může dnes říkat kdo chce, co chce a bude mít v podstatě pravdu.
III. Rozlišení batalionu a roty
Zařazení do batalionů v pluku bylo možno rozlišit podle dvou čákových (původně kloboukových) ozdob – horní a dolní „stětky“[3](nenapadá mě žádný srovnatelný český ekvivalent). Pro zjednodušení v následujícím popisu budu pro spodní ozdobu používat název repejok – tak se, od roku 1807, tato ozdoba opravdu nazývala. V té době už ale byla dřevěná, potažená suknem – v „naší“ době šlo opravdu o nakrátko sestřiženou štětku kruhového tvaru z vlněných nití.
Obě ozdoby nesly vždy dvě barvy: barva A byla barvou batalionu, barva B vždy plukovní barvou. Poddůstojníci měli (v celé armádě) repejok ve formě výsečí bílé a šedé barvy (ta se docilovala přimísením oranžových a černých nití do bílého základu). Jejich příslušnost k batalionu určovala pouze horní ozdoba. Barvy A jednotlivých batalionů pluku byly stanoveny takto:
- batalion – bílá, II. batalion – žlutá, III. batalion – červená.
Příslušnost k rotě v batalionu ukazoval barva dvou uzlů a zápěstním řemenu tesáku, část mezi nimi byla v barvě A:
1.- bílá, 2.- červená, 3.- modrá, 4.- žlutá
Toto rozlišení se vztahovalo i na myslivecké bataliony a roty.
[1] Iniciátorem tohoto dokumentu byl car Petr I.-Veliký, podle něhož je také nazývána.
[2] Generáporučík – generál-lejtěnant, na rozdíl od poručík – poručik. Název důstojnické hodnosti lejtěnant byl (až do roku 1917) používán pouze v loďstvu.
[3] V ruském originálu „kisť“ – štětka