Bitva u Slavkova – Napoleonovi maršálové, generálové, štábní důstojníci (2.12.1805)

Přehled příslušníků Císařského nejvyššího hlavního stanu a hlavních a divizních štábů Císařské gardy, Divize spojených granátníků, 1., 3., 4. a 5. armádního sboru a Jezdecké zálohy v den 11. frimairu roku 14, tj. 2. prosince 1805. 

Napoleon I. (15.8.1769–5.5.1821), císař Francouzů a král Itálie, vrchní velitel

divizní generál Jean-Andoche Junot (25.9.1771–29.7.1813), pobočník Císaře

divizní generál Anne-Jean-Marie-René Savary (26.4.1774–2.6.1833), pobočník Císaře

brigádní generál Henri-Gatien Bertrand (28.3.1773–31.1.1844), pobočník Císaře

brigádní generál Jean-Léonor-François Lemarois (17.3.1776–14.10.1834), pobočník Císaře

brigádní generál Georges Mouton (21.2.1770–27.11.1838), pobočník Císaře

brigádní generál Jean Rapp (27.4.1771­–8.11.1821), pobočník Císaře

brigádní generál Charles-Mathieu Gardane (11.7.1766–30.1.1818), guvernér Pážat, v závěru bitvy převzal velení dragounské divize Boyé (Beaumont)

plukovník Anne-Charles Lebrun (28.12.1775–21.1.1859), pobočník Císaře

major Auxonne-Marie-Théodose de Thiard de Bissy (3.5.1772–28.6.1852), pobočník Císaře

divizní generál Géraud-Christophe-Michel Duroc (25.10.1772–23.5.1813), velkomaršál Paláce, velitel části granátnické divize (brigáda Dupas)

brigádní generál Pierre Macon (13.1.1769–27.10.1806), guvernér Paláce při hlavním stanu

divizní generál Armand-Augustin-Louis Caulaincourt (9.12.1773–19.2.1827), nejvyšší podkoní

Francouzské pozice v 8 hodin

Francouzské pozice v 8 hodin


Císařský hlavní stan

maršál Louis-Alexandre Berthier (20.11.1753–1.6.1815)[1], Major Général Velké armády

brigádní generál Claude-Marie-Joseph Pannetier (28.11.1769–3.9.1843), místní velitel v Brně

divizní generál Antoine-François Andréossy (6.3.1761–10.9.1828), Premier Aide-Major Général Velké armády, náčelník hlavního štábu[2]

divizní generál Mathieu Dumas (23.11.1753–16.10.1837), Deuxième Aide Major Général Velké armády, Císařův ubytovatel[3]

brigádní generál Nicolas-Antoine Sanson (7.12.1756–29.10.1824), Troisième Aide Major GénéralVelké armády, ředitel topografické služby[4]

divizní generál Nicolas-Marie Songis (23.4.1761–27.12.1810), vrchní velitel dělostřelectva Velké armády

brigádní generál Joseph-Marie Pernety (19.5.1766–29.4.1856), náčelník štábu dělostřelectva Velké armády

divizní generál Armand-Samuel Marescot (1.3.1758–5.11.1832), vrchní velitel ženijního vojska Velké armády

plukovník Louis-François-Joseph Flayelle (29.11.1762–22.3.1830), provizorně náčelník štábu ženijního vojska Velké armády, velitel ženijního vojska Jezdecké zálohy

plukovník Jean Lauer (25.5.1758–17.12.1816), velitel četnictva při Velké armádě


Zálohy: Císařská garda a Divize spojených granátníků

maršál Jean-Baptiste Bessières (6.8.1768–1.5.1813)[5], velitel Císařské gardy

brigádní generál François-Xavier Roussel (3.12.1770–10.6.1807)[6], náčelník štábu Císařské gardy

plukovník Joseph-Christophe Couin (13.6.1763–9.9.1834), velitel dělostřelectva Císařské gardy

brigádní generál Jérôme Soulès (24.8.1760–3.10.1833)[7], velitel pěchoty Císařské gardy (Pluk pěších granátníků, Pluk pěších myslivců, Pěší pluk Královské gardy)

brigádní generál Michel Ordener (2.9.1755–30.8.1811)[8], velitel jezdectva Císařské gardy (Pluk jízdních granátníků, Pluk jízdních myslivců)

divizní generál Nicolas-Charles Oudinot (25.4.1767–13.9.1847)[9], velitel Divize spojených granátníků (1. pěší divize 5. armádního sboru detašovaná k Záloze)

adjutant-komandant Antoine-Anatole-Gédéon Jarry (10.10.1764–23.1.1819), náčelník štábu granátnické divize

šéf eskadrony Baltus, velitel dělostřelectva granátnické divize

kapitán Baraillon, velitel ženijního vojska granátnické divize

brigádní generál Claude-Joseph de Laplanche-Morthières (28.6.1772–28.10.1806)[10], velitel 1. brigády granátnické divize (1. a 2. granátnický pluk)

brigádní generál Pierre-Louis Dupas (13.2.1761–6.3.1823)[11], velitel 2. brigády granátnické divize (3. a 4. granátnický pluk)

brigádní generál François-Amable Ruffin Bolbec (31.8.1771–15.5.1811)[12], velitel 3. brigády granátnické divize (5. granátnický pluk)


1. armádní sbor

maršál Jean-Baptiste Bernadotte (26.1.1763–8.3.1844)[13], velitel 1. armádního sboru

divizní generál Victor-Léopold Berthier (22.5.1770–13.3.1807)[14], náčelník štábu 1. armádního sboru

divizní generál Jean-Baptiste Eblé (21.12.1758–31.12.1812), velitel dělostřelectva 1. armádního sboru

plukovník Joseph-Antoine Morio (16.1.1771–24.12.1811), velitel ženijního vojska 1. armádního sboru

divizní generál Olivier Macoux Rivaud (10.2.1766–19.12.1839)[15], velitel 1. pěší divize 1. armádního sboru

adjutant-komandant Pierre-Guillaume Chaudron-Rousseau (15.11.1775–5.3.1811), náčelník štábu divize Rivaud

šéf batalionu Legendre, velitel dělostřelectva divize Rivaud

kapitán Treussard, velitel ženijního vojska divize Rivaud

brigádní generál Charles Dumoulin (14.5.1749–11.9.1809)[16], velitel 1. brigády divize Rivaud (8. a 45. řadový pluk)

brigádní generál Michel-Marie Pacthod (16.1.1764–24.3.1830)[17], velitel 2. brigády divize Rivaud (54. řadový pluk)

divizní generál Jean-Baptiste Drouet (29.7.1765–25.1.1844)[18], velitel 2. pěší divize 1. armádního sboru

adjutant-komandant Clair-François Luthier (24.7.1769–20.1.1809), náčelník štábu divize Drouet

šéf batalionu Raulot, velitel dělostřelectva divize Drouet

kapitán Lepot, velitel ženijního vojska divize Drouet

brigádní generál Bernard-Georges-François Frère (8.1.1764–16.2.1826)[19], velitel 1. brigády divize Drouet (27. lehký pluk)

brigádní generál François-Jean Werlé (6.9.1763–16.5.1811)[20], velitel 2. brigády divize Drouet (94. a 95. řadový pluk)


3. armádní sbor

maršál Louis-Nicolas Davout (10.5.1770–1.6.1823)[21], velitel 3. armádního sboru

brigádní generál Joseph-Augustin Fournier de Loysonville, markýz d’Aultane, řečený Daultane (18.8.1759–7.1.1828)[22], náčelník štábu 3. armádního sboru

divizní generál Jean-Joseph-Augustin Sorbier (12.2.1774–21.5.1809), velitel dělostřelectva 3. armádního sboru

plukovník Antoine-Etienne Tousard (9.12.1752–15.9.1813), velitel ženijního vojska 3. armádního sboru

divizní generál Louis Friant (18.9.1758–24.6.1829)[23], velitel 2. pěší divize 3. armádního sboru

adjutant-komandant Louis-Nicolas-Marin Leclerc (25.4.1770–18.5.1820), náčelník štábu divize Friant

šéf batalionu Ourié, velitel dělostřelectva divize Friant

kapitán Bodjen, velitel ženijního vojska divize Friant

brigádní generál Etienne Heudelet de Bièrre (12.11.1770–20.4.1857)[24], velitel 1. brigády divize Friant (voltižéři 15. lehkého pluku, 108. řadový pluk, 1. dragounský pluk)

brigádní generál Georges Kister (26.1.1755–24.12.1832)[25], velitel 2. brigády divize Friant (15. lehký a 33. řadový pluk)

brigádní generál Pierre-Charles Lochet (4.2.1767–8.2.1807)[26], velitel 3. brigády divize Friant (48. a 111. řadový pluk)

divizní generál François-Antoine-Louis Bourcier (21.2.1760–8.5.1828)[27], velitel 4. dragounské divize

adjutant-komandant Pierre-Nicolas Drouhot (29.6.1772–25.7.1817), náčelník štábu divize Bourcier

brigádní generál Jean-Baptiste-Antoine Laplanche (25.1.1757–8.1.1832)[28], velitel 1. brigády divize Bourcier (15. a 17. dragounský pluk)

brigádní generál Louis-Michel-Antoine Sahuc (7.1.1755–24.10.1813)[29], velitel 2. brigády divize Bourcier (18. a 19. dragounský pluk)


4. armádní sbor

maršál Jean-de-Dieu Soult (29.3.1769–26.11.1851)[30], velitel 4. armádního sboru

divizní generál Charles Saligny (12.9.1772–25.2.1809)[31], náčelník štábu 4. armádního sboru

brigádní generál Jean-Ambroise Lariboisière (18.8.1759–21.12.1812), velitel dělostřelectva 4. armádního sboru

plukovník Jean-Etienne-Casimir Poitevin (14.7.1772–19.5.1829), velitel ženijního vojska 4. armádního sboru

divizní generál Louis-Vincent-Joseph Le Blond de Saint-Hilaire (4.9.1766–5.6.1809)[32], velitel 1. pěší divize 4. armádního sboru

adjutant-komandant Louis-François Binot (7.4.1771–8.2.1807), náčelník štábu divize Saint-Hilaire

šéf batalionu Fontenay, velitel dělostřelectva divize Saint-Hilaire

kapitán Guardia, velitel ženijního vojska divize Saint-Hilaire

brigádní generál Charles-Antoine-Louis-Alexis Morand (4.6.1771–2.9.1835)[33], velitel 1. brigády divize Saint-Hilaire (10. lehký pluk)

brigádní generál Paul-Charles-François-Henri Dieudonné Thiébault (14.12.1769–14.10.1846)[34], velitel 2. brigády divize Saint-Hilaire (14. a 36. řadový pluk)

brigádní generál Louis-Prix Varé (21.1.1766–14.3.1807)[35], velitel 3. brigády divize Saint-Hilaire (43. a 55. řadový pluk)

divizní generál Dominique-Joseph-René Vandamme (5.11.1770–15.7.1830)[36], velitel 2. pěší divize 4. armádního sboru

adjutant-komandant Ferdinand-Marie-Antoine-Joseph Dubois de Hoves (18.2.1771–30.10.1808), náčelník štábu divize Vandamme

šéf batalionu Cabeau, velitel dělostřelectva divize Vandamme

kapitán Firmin-Marie, velitel ženijního vojska divize Vandamme

brigádní generál Joseph-François-Ignace-Maximillien Schiner (31.5.1761–27.2.1845)[37], velitel 1. brigády divize Vandamme (24. lehký pluk)

brigádní generál Claude-François Férey (20.11.1771–24.7.1812)[38], velitel 2. brigády divize Vandamme (46. a 57. řadový pluk)

brigádní generál Jacques-Lazare de Savattier de Candras (24.8.1768–28.11.1812)[39], velitel 3. brigády divize Vandamme (4. a 28. řadový pluk)

divizní generál Claude-Juste-Alexandre Legrand (23.2.1762–9.1.1815)[40], velitel 3. pěší divize 4. armádního sboru

adjutant-komandant Antoine-Alexandre Cosson (9.11.1766–9.1.1839), náčelník štábu divize Legrand

šéf batalionu Cuny, velitel dělostřelectva divize Legrand

kapitán Vincent, velitel ženijního vojska divize Legrand

brigádní generál Pierre-Hugues-Victoire Merle (26.8.1766–5.12.1830)[41], velitel 1. brigády divize Legrand (26. lehký, 3. řadový pluk, Batalion pádských tirajérů)

brigádní generál Victor Levasseur (7.3.1772–13.9.1811)[42], velitel 2. brigády divize Legrand (18. a 75. řadový pluk, Batalion korsických tirajérů)

brigádní generál Pierre Margaron (1.5.1765–16.12.1824)[43], velitel lehké jezdecké divize 4. armádního sboru (11. a 26. jízdní myslivecký a 8. husarský pluk)


5. armádní sbor

maršál Jean Lannes (10.4.1769–31.5.1809)[44], velitel 5. armádního sboru

brigádní generál Jean-Dominique Compans (26.6.1769–10.11.1845)[45], náčelník štábu 5. armádního sboru

brigádní generál Louis-François Foucher de Careil (18.12.1762–22.8.1835), velitel dělostřelectva 5. armádního sboru

plukovník François-Joseph Kirgener (8.10.1766–22.5.1813), velitel ženijního vojska 5. armádního sboru

divizní generál Marie-François-Auguste Caffarelli du Falga (7.10.1766–23.1.1849)[46], velitel 1. pěší divize 3. armádního sboru (detašované k 5. armádnímu sboru; původně divize Bisson)

adjutant-komandant Louis-François Coehorn (16.1.1771–19.10.1813), náčelník štábu divize Caffarelli

šéf batalionu Waservas, velitel dělostřelectva divize Caffarelli

kapitán Goll, velitel ženijního vojska divize Caffarelli

brigádní generál Joseph-Laurent Demont (29.9.1747–8.5.1826)[47], velitel 1. brigády divize Caffarelli (17. a 30. řadový pluk)

brigádní generál Jean-Louis Debilly (30.7.1763–14.10.1806)[48], velitel 2. brigády divize Caffarelli (51. a 61. řadový pluk)

brigádní generál Georges-Henri Eppler (15.7.1760–2.4.1806)[49], velitel 3. brigády divize Caffarelli (13. lehký pluk)

divizní generál Louis-Gabriel Suchet (2.3.1770–3.1.1826)[50], velitel 3. pěší divize 5. armádního sboru

adjutant-komandant Jacques-Gabriel-Victor Allain (7.1.1773–14.7.1852), náčelník štábu divize Suchet

šéf batalionu Fruchard, velitel dělostřelectva divize Suchet

kapitán Pierrard, velitel ženijního vojska divize Suchet

brigádní generál Michel-Marie Claparède (28.8.1770–23.10.1842)[51], velitel 1. brigády divize Suchet (17. lehký pluk)

brigádní generál Nicolas-Léonard Bagert Beker (13.1.1770–18.11.1840)[52], velitel 2. brigády divize Suchet (34. a 40. řadový pluk)

brigádní generál Jean-Marie-Mellon-Roger Valhubert (22.10.1764–3.12.1805)[53], velitel 3. brigády divize Suchet (64. a 88. řadový pluk)


Jezdecká záloha

maršál Joachim Murat (25.3.1767–13.10.1815)[54], Zástupce Císaře, velitel Jezdecké zálohy

divizní generál Auguste-Daniel Belliard (25.5.1769–28.1.1832)[55], náčelník štábu Jezdecké zálohy

brigádní generál Jean-Louis-Olivier Mossel (2.4.1770–25.11.1848), velitel dělostřelectva Jezdecké zálohy

plukovník Louis-François-Joseph Flayelle (29.11.1762–22.3.1830), provizorně náčelník štábu ženijního vojska Velké armády, velitel ženijního vojska Jezdecké zálohy

divizní generál Etienne-Marie-Antoine Champion de Nansouty (30.5.1768–12.2.1815)[56], velitel 1. těžké jezdecké divize

adjudant-komandant Jacques-Alexandre Pélissard (4.2.1766–14.7.1807), náčelník štábu divize Nansouty

šéf eskadrony Le Noury, velitel dělostřelectva divize Nansouty

kapitán Fleury-Rohault, velitel ženijního vojska divize Nansouty

brigádní generál Joseph Piston (30.9.1754–21.3.1831)[57], velitel 1. brigády divize Nansouty (1. a 2. karabinický pluk)

brigádní generál Armand Lebrun Lahoussaye (20.10.1768–19.6.1846)[58], velitel 2. brigády divize Nansouty (2. a 9. kyrysnický pluk)

brigádní generál Antoine-Louis Saint-Germain (8.12.1761–4.10.1835)[59], velitel 3. brigády divize Nansouty (3. a 12. kyrysnický pluk)

divizní generál Jean-Joseph-Ange d’Hautpoul (13.5.1754–14.2.1807)[60], velitel 2. těžké jezdecké divize

adjutant-komandant François-Xavier-Octavie Fontaine (7.11.1762–17.5.1812), náčelník štábu divize d’Hautpoul a velitel 2. brigády (10. a 11. kyrysnický pluk)

kapitán Larcher-Chamont, velitel ženijního vojska divize d’Hautpoul

brigádní generál Raymond-Gaspard de Bonardi, hrabě de Saint-Sulpice (23.10.1761–20.6.1835)[61], velitel 1. brigády divize d’Hautpoul (1. a 5. kyrysnický pluk)

divizní generál Frédéric-Henri Walther (20.6.1761–24.11.1813)[62], velitel 2. dragounské divize

adjutant-komandant Pierre-Jean Lacroix (10.7.1771–21.2.1838), náčelník štábu divize Walther

kapitán Javin, velitel ženijního vojska divize Walther

brigádní generál Horace-François-Bastien Sébastiani de la Porta (17.11.1772–20.7.1851)[63], velitel 1. brigády divize Walther (3. a 6. dragounský pluk)

brigádní generál Mansuy-Dominique Roget (20.10.1760–9.1.1832)[64], velitel 2. brigády divize Walther (10. a 11. dragounský pluk)

brigádní generál André-Joseph Boussart (13.11.1758–10.8.1813)[65], velitel 3. brigády divize Walther (13. a 22. dragounský pluk)

brigádní generál Edouard-Jean-Baptiste Milhaud (10.1.1766–8.1.1833)[66], velitel lehké jezdecké brigády přiřazené divizi Walther (16. a 22. jízdní myslivecký pluk)

brigádní generál Charles-Joseph Boyé (11.2.1762–16.5.1832)[67], velitel 3. dragounské divize (Beaumont) a její 1. brigády (5., 8. a 12. dragounský pluk)

adjutant-komandant Marie-Jean-Baptiste-Urbain Devaux (25.5.1767–23.7.1836), náčelník štábu divize Boyé (Beaumont)

kapitán Lafaille, velitel ženijního vojska divize Boyé (Beaumont)

brigádní generál Nicolas-Joseph, baron Schlfauldt řečený Scalfort (16.2.1752–3.11.1833)[68], velitel 2. brigády divize Boyé (9., 16. a 21. dragounský pluk)

divizní generál François-Etienne Kellermann (4.8.1770–2.6.1835)[69], velitel lehké jezdecké divize 1. sboru (detašované k Jezdecké záloze)

adjutant-komandant Jean-Rémi Noizet (12.4.1764–27.3.1818), náčelník štábu divize Kellermann

plukovník Alexandre-Pierre Navelet (20.3.1767–1.12.1809), velitel dělostřelectva divize Kellermann

kapitán Harmois, velitel ženijního vojska divize Kellermann

brigádní generál Frédéric-Christophe-Henri-Pierre-Claude, baron Vagnair řečený Marizy (8.7.1765–1.2.1811)[70], velitel 1. brigády divize Kellermann (4. husarský a 5. jízdní myslivecký pluk)

brigádní generál Joseph-Denis, řečený baron Picard (23.7.1761–20.1.1826)[71], velitel 2. brigády divize Kellemann (2. a 5. husarský pluk)

brigádní generál Anne-François-Charles Treillard (9.2.1764–14.5.1832)[72], velitel lehké jezdecké divize 5. armádního sboru (detašované k Jezdecké záloze; 9. a 10. husarský pluk)


Prameny:

  • Maréchaux Alexandre Berthier, Louis-Nicolas Davout, Joachim Murat, Jean de Dieu Soult & Tranchant de la Verne: Relations et rapports officiels de la bataille d’Austerlitz 1805. Paris: La Vouivre, 1999. 134 s. ISBN 2-912431-06-9
  • Alombert-Goget, Paul-C., Colin, Jean-L.: La Campagne de 1805 en Allemagne. Paris: Editions Historiques Teissèdre, 2002. (Díly I – V) ISBN 2-912259-69-X
  • Quintin, Bernard et Danielle: Austerlitz 2 décembre 1805: Dictionnaire biographique des officiers, sous-officiers et soldats tués ou mortellement blessés à Austerlitz. Paris: Editions Archives & Culture, 2004. 298 s. ISBN: 2-911665-95-3
  • Six, Georges: Dictionnaire biographique des Généraux & Amiraux français de la Révolution et de l’Empire (1792–1814). Paris: Gaston Saffroy, 2003 (1. vyd. 1934). 614 (Díl I.) a 588 (Díl II.) s. ISBN 2-901541-06-2
  • Quintin, Danielle et Bernard: Dictionnaire des Colonels de Napoléon. Paris: S.P.M., 1996. 987 s. ISBN 2-901952-17-8

Další články na austerlitz.org:


[1] Titul Major Général je spojen s výkonem nejvyšší štábní funkce při hlavní armádě – Berthier stál v čele Císařského nejvyššího hlavního stanu (Grand Quartier Général Impérial), který se dále členil na řadu součástí, mezi nimiž najdeme také Hlavní štáb (Etat-Major Général) – a z toho důvodu nelze dost dobře přeložit výraz Major Général jako „náčelník hlavního štábu“, protože taková funkce existovala a Berthierovi byla podřízena. Mechanicky lze výraz Major Général přeložit jako „Hlavní major“, „Generální major“, případně „Generálmajor“. Jde o výraz sahající ke kořenům vzniku štábní služby.

maršál Louis-Alexandre Berthier (20.11.1753–1.6.1815), Major Général Velké armády:

Službu nastoupil jako inženýr-zeměměřič v roce 1766; 11. března 1770 – poručík; v letech 1772–1780 sloužil u jezdectva (2. června 1777 povýšen na kapitána), poté krátce u pěchoty a od 1. ledna 1781 ve štábních funkcích; 1. července 1788 – major; 11. července 1789 – podplukovník; 15. července 1789 – generální major (náčelník štábu) národní gardy ve Versailles, od prosince zástupcem náčelníka pařížské národní gardy; 1. dubna 1791 – generální adjutant-plukovník pod maršálem Rochambeau; 22. května 1792 – generálmajor při Severní armádě, od 26. května La Fayettův a od 12. července Lucknerův náčelník štábu; s nástupem Hory zbaven v srpnu 1792 funkce; 11. května 1793 – dobrovolník při Západní armádě; 12. června 1793 – vyžádán zástupci lidu pro funkci Bironova náčelníka štábu; v Paříži opět zbaven funkce; do aktivní služby se vrátil až 5. března 1795 jako brigádní generál a náčelník štábu Alpské a Italské armády; 13. června 1795 – divizní generál; 2. března 1796 – náčelník štábu Bonapartovy Italské armády; vyznamenal se u Lodi, Rivoli; 9. prosince 1797 – vrchním generálem Italské armády, v únoru 1798 obsadil Řím a vyhlásil Římskou republiku; 10. května 1798 – náčelníkem štábu Bonapartovy Orientální armády, egyptské a syrské tažení; 22. srpna 1799 – návrat do Francie; 11. listopadu 1799 – 4. dubna 1800 – ministrem války; 3. dubna 1800 – vrchním velitelem Záložní armády; zraněn u Marenga; 8. října 1800 – 9. srpna 1807 – opět ministrem války; s vyhlášením císařství je jmenován maršálem císařství, později nejvyšším lovčím a vyznamenán velkým orlem Čestné legie; 30. srpna 1805 – generální major (náčelník nejvyššího štábu) Velké armády; účastní se tažení ulmského, slavkovského, pruského v roce 1806 i polského v roce 1807; 9. srpna 1807 – jmenován vicekonetáblem; slouží jako Napoleonův náčelník štábu ve Španělsku a v roce 1809 během dunajského tažení; 15. srpna 1809 – jmenován vévodou Wagramským; 1. prosince 1809 – generálním majorem Španělské armády; Napoleonův náčelník štábu během ruského tažení v roce 1812 a 1813, posléze v Německu a ve Francii, kde je zraněn kopím v bitvě u Brienne; 1. června 1814 – kapitánem 5. roty tělesných stráží Ludvíka XVIII.; následoval krále po jeho odchodu z Paříže v březnu 1815, zanedlouho ovšem odjel do Bavorska; 10. dubna 1815 – vymazán ze seznamu maršálů; 1. června 1815 spáchal v Bambergu sebevraždu skokem z okna, podle jiných teorií byl z okna vyhozen, tedy zavražděn.

[2] Premier AideMajor Général, tj. první zástupce hlavního majora (viz pozn. 1) – a současně náčelník hlavního štábu.

[3] Deuxième AideMajor Général, tj. druhý zástupce hlavního majora (viz pozn. 1) – a maréchal des logis de l’Empereur – Císařův ubytovatel – ředitel služby pro řízení válečných operací.

[4] Troisième AideMajor Général, tj. třetí zástupce hlavního majora (viz pozn. 1) – a ředitel topografické služby.

[5] maršál Jean-Baptiste Bessières (6.8.1768–1.5.1813), velitel Císařské gardy:

Službu zahájil jako kapitán granátníků národní gardy v rodném Prayssacu v roce 1789; 7. dubna 1792 – vybrán pro službu jezdce v konstituční králově gardě, která bude rozpuštěna již 5. června; následně vstupuje do pařížské národní gardy; 1. listopadu 1792 – myslivcem Pyrenejské legie; 1. prosince 1792 – adjutant-poddůstojník; 16. února 1793 – podporučík; 10. května 1793 – poručík; 8. května 1794 – kapitán 22. mysliveckého pluku; 1796–1797 služba v Bonapartově Italské armádě; 5. června 1796 – Bonapartem pověřen velením rotě ostrahy vrchního generála; 4. září 1796 – Bonapartem provizorně na bitevním poli u Rovereda jmenován šéfem eskadron (potvrzen 4. března 1797); vyznamenal se u Rivoli a u La Favorite; 9. března 1797 – šéf brigády (plukovník); od května 1798 velitelem ostrahy vrchního generála Orientální armády; 22. srpna 1799 – návrat do Francie; 30. listopadu 1799 – vrchním velitelem gardy Zákonodárného sboru; 2. prosince 1799 – velitelem jízdních granátníků konzulární gardy; 18. července 1800 – brigádní generál, zástupce velitele konzulární gardy; 20. listopadu 1801 – vrchním velitelem jezdectva konzulární gardy; 13. září 1802 – divizní generál; 19. května 1804 – jmenován maršálem císařství a v červenci generálplukovníkem jezdectva císařské gardy; účast v taženích let 1805, 1806, vyznamenal se u Slavkova a u Jeny; 13. prosince 1806 – velitelem 2. záložního jezdeckého sboru Velké armády; velitelem císařské gardy během polského tažení v roce 1807; 19. března 1808 – velitelem císařské gardy a pozorovacích divizí Západních Pyrenejí ve Španělsku; 14. července 1808 – vítězem u Medina del Rio Seco, do Madridu uvedl Josepha Bonaparta; účasten na bitvách u Burgosu, Somosierry, Guadalajary a dalších; 9. března 1809 odvolán do Paříže a v dubnu jmenován do čela jezdecké zálohy Německé armády; 28. května 1809 – jmenován vévodou Istrijským; lehce zraněn u Wagramu; 11. září 1809 převzal Bernadottovu Severní armádu, dobyl pevnost Flessingue; 15. ledna 1811 – návrat do Španělska, 5. května účasten na bitvě u Fuentes des Onoro; v květnu 1812 jmenován velitelem jezdectva císařské gardy pro ruské tažení; zabit u Weissenfelsu dělovou koulí 1. května 1813.

[6] brigádní generál François-Xavier Roussel (3.12.1770–10.6.1807), náčelník štábu Císařské gardy:

Službu nastoupil jako dragoun pluku Mestre de camp général 1. května 1789 (později 10. dragounský pluk); 16. srpna 1792 – kapitán adjutant-major 9. dobrovolnického praporu departementu Meurthe; 1. prosince 1792 – štábní adjunkt Mosellské armády; 5. března 1793 – podplukovník svého dobrovolnického praporu; 14. září 1793 – zajat u Pirmasens, ze zajetí se vrátí v červenci 1795; 21. prosince 1795 – šéf praporu; 21. března 1796 – šéf praporu u 60. řadové půlbrigády; 18. dubna 1797 – generálem Hochem jmenován provizorně šéfem brigády a velitelem 60. půlbrigády (potvrzeno 20. října); 29. srpna 1799 – brigádní generál při pozorovací Rýnské armádě; v letech 1799–1801 sloužil pod generály Legrandem, Gouvionem-Saint-Cyrem, Neyem a Molitorem; 2. prosince 1801 – jmenován velitelem departementu Meuse; 5. září 1805 – náčelníkem štábu maršála Lannesa; 5. října 1805 – náčelníkem štábu císařské gardy; 13. prosince 1806 – náčelníkem štábu 2. záložního jezdeckého sboru maršála Bessièresa; 12. ledna 1807 – náčelníkem štábu císařské gardy; zabit dělovou koulí u Heilsbergu.

[7] brigádní generál Jérôme Soulès (24.8.1760–3.10.1833), velitel pěchoty Císařské gardy:

Službu nastoupil jako voják pěšího pluku Hainaut 5. července 1776 a sloužil u něj až do 4. května 1790, kdy byl propuštěn v hodnosti seržanta granátníků; 29. července 1790 – jízdním četníkem; 30. října 1793 – kapitán adjutant-major a 28. prosince 1793 velící podplukovník 2. dobrovolnického batalionu departementu Gers; 30. května 1796 – velitel 3. praporu 51. půlbrigády a v letech 1796–1797 sloužil při Italské armádě; zraněn u Castiglione a u Arcole; 3. ledna 1800 – jmenován šéfem praporu pěších granátníků konzulární gardy; vyznamenal se u Marenga a získal čestnou šavli; 6. prosince 1801 – šéf brigády pěších myslivců konzulární gardy; 17. října 1804 – brigádní generál a velitel pluku pěších myslivců císařské gardy; služba při Velké armádě v letech 1805–1807; 10. února 1808 – propuštěn do výslužby; 15. srpna 1809 – velitel 2. divize národní gardy při Severní armádě; během Sta dní nesloužil, a později hlasoval pro smrt maršála Neye.

[8] brigádní generál Michel Ordener (2.9.1755–30.8.1811), velitel jezdectva Císařské gardy:

Službu nastoupil jako dragoun Condého legie 1. ledna 1773; 25. ledna 1792 – podporučík 10. jízdního mysliveckého pluku; 23. května 1792 – poručík; 1. května 1793 – kapitán; 25. července 1794 – šéf eskadron; nasazen při Italské armádě, bitva u Lodi; 16. září 1796 – šéf brigády 10. jezdeckého pluku; v roce 1799 slouží u Helvetské armády a 14. srpna je zraněn osmi ranami šavlí, třemi ranami z pistole a zásahem děla; 18. července 1800 – velitelem jízdních granátníků konzulární gardy; 29. srpna 1803 – brigádní generál, velitel pluku jízdních granátníků; v březnu 1804 byl Berthierem pověřen zajetím vévody d’Enghien, kterého přivezl do Štrasburku; 28. srpna 1805 jmenován do čela jezdectva císařské gardy; vážně zraněn u Slavkova; 25. prosince 1805 – divizní generál; 19. května 1806 – senátorem, opustil vojenskou službu v důsledku četných zranění.

[9] divizní generál Nicolas-Charles Oudinot (25.4.1767–13.9.1847), velitel Divize spojených granátníků (1. pěší divize 5. armádního sboru detašovaná k Záloze):

Službu zahájil 2. června 1784 jako dobrovolník pěšího pluku Médoc; 14. července 1789 – kapitánem jezdecké roty národní gardy; 7. listopadu 1790 – šéf legie národní gardy departementu Meuse; 6. září 1791 – druhý podplukovník 3. dobrovolnického praporu departementu Meuse; v letech 1792–1794 sloužil u Rýnské a Mozelské armády; 10. ledna 1793 – prvním podplukovníkem svého praporu; 5. listopadu 1793 – šéfem brigády 4. bitevní půlbrigády; 26. dubna 1794 – po zranění zařazen jaké šéf praporu 34. půlbrigády; 14. června 1794 – provizorně jmenován brigádním generálem (potvrzeno 13. června 1795); zraněn u Trèves, zraněn a zajat u Neckerau, vyměněn bude v lednu 1796; zraněn u Ingolstadtu; v letech 1797–1799 sloužil v Německé, Helvétské a Dunajské armádě; 12. dubna 1799 – divizní generál; zraněn při obraně Zurichu u Rosenbergu, u Schwyzu a opět u Zurichu; 22. srpna 1800 – náčelníkem Bruneova štábu v Itálii; vyznamenal se při přechodu Mincia; 18. prosince 1801 – generální inspektor jezdectva; 5. února 1805 – velitelem záložních granátníků namísto Junota; 29. srpna 1805 – jeho divize je součástí 5. sboru Velké armády; vítězí u Wertingenu, zraněn u Hollabrunnu; bojuje u Slavkova; účastní se tažení let 1806–1807, bojuje v čele elitní divize u Ostrolenky, Gdaňsku a Friedlandu; 2. července 1808 – jmenován hrabětem císařství; 7. září 1808 – guvernérem Erfurtu; 5. prosince 1808 – velitelem sboru 36 elitních praporů; účastní se dunajského tažení v roce 1809, bojuje u Ladshutu, je zraněn u Esslingu; 23. května 1809 – přebírá velení 2. sboru; zraněn u Wagramu; 12. července 1809 – jmenován maršálem císařství; 14. dubna 1810 – jmenován vévodou z Reggia; 29. února 1812 – velitelem 2. sboru Velké armády pro tažení do Ruska; vítězí u Polocku, je vážně zraněn; zraněn je i u Bereziny; 24. dubna 1813 – velitelem 12. sboru Velké armády v Německu; bojuje u Budyšína, Gross-Beeren; pověřen velením dvěma divizím mladé gardy, s nimiž bojuje u Wachau a Lipska; je zraněn u Brienne v lednu 1814; bojuje u La Rothière, Bar-su-Aube, zraněn u Arcis-sur-Aube; 20. května 1814 – velitelem Královského sboru pěších granátníků a myslivců; během Sta dní zůstává nezařazen (účastní se slavnosti předání orlic a praporů 1. května); 13. září 1815 – generálním majorem královské gardy; 12. února 1823 – velitelem 1. sboru Pyrenejské armády vévody d’Angoulême; 11. srpna 1830 – bez zařazení v důsledku rozpuštění královské gardy; 17. května 1839 – nejvyšším kancléřem Čestné legie; 21. října 1842 – guvernérem Invalidovny.

[10] brigádní generál Claude-Joseph de Laplanche-Morthières (28.6.1772–28.10.1806), velitel 1. brigády granátnické divize:

Žák vojenské školy v Brienne, podporučík pěšího pluku Normandie 6. února 1788; 20. března 1791 – poručík; v letech 1792–1793 slouží na Martiniku a Santo Domingu; 9. července 1792 – kapitán; v letech 1793–1796 sloužil na západním pobřeží, pod generály Triboutem, Rossignolem, Canclauxem a Hochem; 14. září 1796 – šéfem brigády 1. Franské legie; účastní se irské expedice; v letech 1797–1800 slouží v armádách Sambry-a-Mázy, Helvétské, Dunajské a Rýnské; 22. září 1797 – šéfem brigády 14. lehké půlbrigády; bojuje u Engenu, Biberachu a Hohenlindenu; 29. srpna 1803 – brigádní generál; 30. srpna 1805 – velitelem 1. brigády 1. divize 5. sboru Velké armády; bojuje u Hollabrunnu a Slavkova; 4. dubna 1806 – převelen k Italské armádě; 20. září 1806 – jmenován velitelem Ancony; podléhá syfilidě.

[11] brigádní generál Pierre-Louis Dupas (13.2.1761–6.3.1823), velitel 2. brigády granátnické divize:

Službu zahájil jako dragoun pluku Piémont Sardinského království 1. března 1775; 1. srpna 1787 – přešel do francouzských služeb v rámci švýcarského pluku Châteauvieux; přítomen dobytí Bastily; 3. září 1789 – zapisuje se u pařížské národní gardy; 1. srpna 1792 – podplukovníkem divize pěšího četnictva 6. pařížského okrsku; 13. srpna 1792 – adjutant-majorem Allobrožské legie; v letech 1792–1793 slouží v Alpské armádě; 1. srpna 1793 – šéf praporu karabiníků legie; pobočníkem generála Careauxa při obléhání Toulonu; v letech 1794–1795 slouží v Pyrenejích; v letech 1796–1798 v Italské armádě; bojuje u Lodi, Mantovy, zraněn u Caldiera; 12. ledna 1797 – velitelem praporu 27. lehké půlbrigády; účastní se egyptského tažení, dobytí Malty; 12. ledna 1799 – jmenován generálem Bonapartem provizorně do hodnosti šéfa brigády (potvrzeno 4. dubna 1802); 8. února 1799 – jmenován guvernérem káhirské citadely, kterou bude bránit po 34 dnů v roce 1800; do Francie se vrátí v září 1801; 2. května 1803 – plukovníkem mameluků; 29. srpna 1803 – brigádní generál; 13. prosince 1803 – nasazen v rámci Junotova sboru záložních granátníků; 30. srpna 1805 – velitelem 2. brigády Oudinotovy divize 5. sboru Velké armády; bojuje u Slavkova; 24. prosince 1805 – divizní generál; účastní se tažení let 1806–1807; bojuje u Friedlandu; 29. ledna 1809 – jmenován hrabětem císařství; 10. dubna 1809 – slouží ve Vandammově 8. sboru; bojuje u Řezna; pod Bernadottem bojuje u Wagramu; 9. července 1809 – přebírá 2. divizi Oudinotova 2. sboru; v letech 1810–1813 je mimo službu; 25. června 1813 – velitelem 42. divize Mohučského pozorovacího sboru; 13. září 1813 je mu dovoleno vrátit se ze zdravotních důvodů do Francie a 25. listopadu odchází do výslužby.

[12] brigádní generál François-Amable Ruffin Bolbec (31.8.1771–15.5.1811), velitel 3. brigády granátnické divize:

Službu zahájil jako dobrovolník 18. září 1792; 20. září 1792 – zvolen kapitánem 7. dobrovolnického praporu departementu Seine-Infériure; 6. října 1792 – první podplukovník; v letech 1792–1794 sloužil u Severní armády; bojoval u Hondschoote; 25. září 1793 – provizorním pobočníkem generála Jourdana; 4. února 1794 – šéfem praporu 178. půlbrigády u armády Sambry-a-Mázy; pobočníkem generála Jourdana bude také v letech 1795–1796 a 1798–1799; 19. června 1799 – pobočníkem generála Neye; 30. července 1799 – generální adjutant šéf brigády při Dunajské armádě, od září při Rýnské armádě; v listopadu 1799 se stává náčelníkem štábu generála Neye; bojuje u Engenu, Ampfingu, Hohenlindenu; 1. února 1805 – brigádní generál; 30. srpna 1805 – velitelem 3. brigády 1. divize 5. sboru Velké armády; bojuje u Slavkova; pod Oudinotovým velením se účastní tažení let 1806 a 1807, bojuje u Ostrolenky a Friedlandu; 3. listopadu 1807 – divizní generál; 26. října 1808 – jmenován hrabětem císařství; v letech 1808–1811 slouží na Pyrenejském poloostrově; bojuje u Somosierry, Talavery, a je smrtelně a zajat u Chiclany.

[13] maršál Jean-Baptiste Bernadotte (26.1.1763–8.3.1844), velitel 1. armádního sboru:

Službu nastoupil u pluku Brassac 3. září 1780; 6. listopadu 1791 – poručík 36. pěšího pluku; 30. listopadu 1792 – adjutant-major; 13. února 1794 – šéf praporu; 4. dubna 1794 – šéf brigády 71. půlbrigády; 29. června 1794 – brigádní generál pod Kléberem; 22. října 1794 – divizní generál v armádě Sambry-a-Mázy; 10. srpna 1796 – obsadil Norimberk; 4. ledna 1797 – velitel 4. divize Italské armády; dobyl Palmanovu, Gradiscu a Laybach; 14. června 1797 v čele 3. divize; únor 1798 – velvyslancem ve Vídni, kterou opustil 14. dubna poté, kdy byla během protestu spálena francouzská vlajka; 20. října 1798 – velitelem divize u Mohučské armády; 5. února 1799 – velitelem pozorovací armády Dolního Rýna s níž dobyl Mannheim; mezi červencem a zářím 1799 vykonával funkci ministra války; odmítl účast na převratu 18. brumairu; 18. dubna 1800 jmenován velitelem Západní armády; v roce 1803 jmenován velvyslancem ve Spojených státech, ale kvůli válce s Británií nemohl odplout; 14. května 1804 – guvernér Hannoveru; 19. května 1804 – maršál císařství; 30. srpna 1805 – velitel 1. armádního sboru Velké armády; 5. června 1806 – jmenován knížetem z Ponte-Corvo; během tažení roku 1807 několikrát zraněn a 10. června 1807 musel kvůli tomu složit velení 1. sboru; 14. července 1807 guvernérem hansovních měst, obsadil Jutský poloostrov; 7. března 1809 – velitelem saské armády (9. sbor Velké armády od 8. dubna); 9. července 1809 – v důsledku neshody s Napoleonem opustil velení; 12. srpna 1809 – jmenován velitelem armády pověřené odražením britského výsadku v Nizozemsku; 21. srpna 1810 – zvolen švédským dědičným princem a 5. listopadu jej král Karel XIII. adoptoval; od července 1813 se účastní koaličního tažení proti Napoleonovi; porazil Oudinota u Gross Beeren, Neye u Dennewitz; vpadl do Holštýnska a donutil dánského krále, aby Švédsku předal kielskou smlouvou Norsko; v roce 1815 odmítl vstoupit do nové koalice proti Napoleonovi; 5. února 1818 – po smrti svého adoptivního otce se stává švédským králem Karlem XIV.

[14] divizní generál Victor-Léopold Berthier (22.5.1770–13.3.1807), náčelník štábu 1. armádního sboru:

Nejmladší bratr maršála Berthiera se 22. května 1785, v patnácti letech, stal podporučíkem provinciálního dělostřeleckého pluku de La Fère; 23. září 1788 – poručík; 20. května 1791 – kapitán; 20. května 1791 – pobočníkem generála La Marcka, později generálů Custina, d’Affryho, Vietinghoffa; v letech 1793–1795 sloužil ve Vendée; 19. května 1795 – šéf sekce inženýrů zeměměřičů; 19. července 1796 – šéf praporu; v letech 1796–1798 sloužil u Italské armády; 7. září 1797 – generál adjutant šéf brigády; 19. února 1798 – Massénův náčelník štábu, později Championnetův a Macdonaldův; vyznamenal se u Trebie; 19. června 1799 – provizorně Macdonaldem jmenován brigádním generálem (potvrzeno 19. října 1799); 11. října 1801 – odeslán do Toulonu, aby přebíral a znovu formoval jednotky vracející se z Egypta; 2. května 1803 – Mortierův náčelník štábu v Hannoverské armádě; 1. února 1805 – divizní generál; 29. srpna 1805 – náčelník štábu 1. armádního sboru; vyznamenal se u Slavkova; během tažení roku 1806 onemocněl a 30. listopadu byl zproštěn služby. Vdova po Victoru-Léopoldovi Berthierovi se vdala za generála Lasalla.

[15] divizní generál Olivier Macoux Rivaud (10.2.1766–19.12.1839), velitel 1. pěší divize 1. armádního sboru:

Službu nastoupil v roce 1788 jako podporučík dragounského pluku La Rochefoucauld; 5. srpna 1792 – dobrovolník v rotě svobodných myslivců Blanzac; 13. srpna 1792 – zvolen kapitánem; 16. listopadu 1792 – přešel ke 4. svobodnému praporu při Severní armádě; 27. července 1793 – provizorně jmenován šéfem praporu a posléze náčelníkem štábu generála Duquesnoy; 27. září 1793 – generální adjutant šéf brigády; v únoru 1794 jmenován náčelníkem štábu armády Brestského pobřeží; v březnu a dubnu náčelníkem štábu Alpské armády, poté sloužil v Italské armádě a účastnil se bitev u Arcole a Rivoli; v únoru 1798 byl náčelním štábu Berthierovy Římské armády; 15. prosince 1798 – brigádní generál; zraněn střepinou u Marenga; 25. března 1801 – náčelníkem štábu Leclercovy Portugalské armády; 16. května 1802 – divizní generál; 2. května 1803 – velitel divize v armádě generála Mortiera; 30. srpna 1805 – velitel 2. divize 1. sboru Velké armády; účasten na taženích Velké armády v letech 1805–1807; 10. prosince 1807 – nakrátko převeden do služeb vestfálské armády; 29. června 1808 – jmenován baronem de La Raffinière; 29. dubna 1809 – velitel 1. pěchotní divize Labského pozorovacího sboru; 11. srpna 1809 – velitel 1. divize 8. sboru (Junotova); 14. prosince 1809 – jmenován velitelem 12. vojenské divize; 31. prosince 1814 – jmenován hrabětem de La Raffinière; války roku 1815 se neúčastnil; 12. ledna 1819 – generálním inspektorem pěchoty, poté velitel 15. (14.) vojenské divize; 30. dubna 1831 – odešel do výslužby.

[16] brigádní generál Charles Dumoulin (14.5.1749–11.9.1809), velitel 1. brigády divize Rivaud:

Zvolen poručíkem 1. pařížského granátnického praporu 15. dubna 1793; 20. května 1793 – kapitán; 1. října 1793 – šéf praporu; 20. října 1795 – po asi ročním suspendování nastoupil službu ve štábu Vnitřní armády; v roce 1798 sloužil jako pobočník generála Bruna v Helvetské armádě; 23. března 1798 – nadpočetný šéf brigády 18. řadové půlbrigády; 24. března 1799 – dočasně pověřen velením 5. jízdnímu mysliveckému pluku; 6. ledna 1800 – brigádní generál; v letech 1803–1805 sloužil v Hannoverské armádě; 29. srpna 1805 – velitelem 1. brigády 1. divize 1. sboru; 31. prosince 1806 – nasazen při jadranské pozorovací divizi Italské armády; 7. září 1808 – převelen ke 2. divizi 5. (7.) sboru Španělské armády; zraněn u Santa-Coloma 7. listopadu 1809; 19. března 1813 – jmenován do čela 2. brigády 11. divize Neyova sboru; 1. září 1814 – zproštěn aktivní služby; 18. července 1830 – po letech služby v různých místních štábech propuštěn do výslužby.

[17] brigádní generál Michel-Marie Pacthod (16.1.1764–24.3.1830), velitel 2. brigády divize Rivaud:

Vojenskou službu poznal jako tělesný gardista sardinské krále od 18. října 1786; 15. prosince 1792 – jmenován kapitánem svobodné roty departementu Mont Blanc v Carouge; v dubnu 1793 se stává kapitánem 2. dobrovolnického praporu departementu Mont Blanc; 1. května 1793 – zvolen velícím podplukovníkem; 1. listopadu 1793 – sedmkrát zraněn při obraně reduty; 5. ledna 1794 – provizorně jmenován generálním adjutantem šéfem brigády při Italské armádě; 17. ledna – zproštěn služby pro svá zranění; 26. května 1795 – po úspěšném potlačení povstalců na jihu Francie jmenován provizorně brigádním generálem (potvrzeno 6. června 1795); v letech 1797–1803 sloužil na různých místech v armádě Rýnu-a-Mozely, v Německé a Batavské armádě; 4. dubna 1803 – převelen k Hannoverské armáda generála Mortiera; 22. srpna 1805 – podřízen v rámci Rivaudovy divize 1. sboru Velké armády; 17. září 1805 – v čele 2. brigády divize; zraněn kartáčem u Mohrungenu 25. ledna 1807; 5. června 1808 – baron císařství; 7. září 1808 – velitelem 1. brigády 3. divize 1. sboru Španělské armády; vyznamenal se u Espinozy; 16. listopadu 1808 – divizní generál; 21. března 1809 – nasazen u Italské armády, poté převelen ke Grouchyho sboru a bojuje u Raabu a Wagramu; 16. března 1812 – velitelem 2. divize Ilyrské armády v Dubrovníku; 8. února 1813 – velitel 1. divize Italského pozorovacího sboru, poté 2. divizi, sbor se následně stává 4. sborem Velké armády; 24. dubna 1813 – velitelem 13. pěchotní divize Oudinotova 12. sboru v Německé armádě; 20. května 1813 – jmenován hrabětem císařství; 24. ledna 1814 – velitelem divize národních gardistů v kraji Champagne; vyznamenal se u Fère-Champenoise, kde byl zraněn a zajat; z důvodu zdravotního stavu se aktivně neúčastnil války roku 1815; 1. července 1819 – generálním inspektorem pěchoty; 12. listopadu 1826 – odchází do výslužby.

[18] divizní generál Jean-Baptiste Drouet (29.7.1765–25.1.1844), velitel 2. pěší divize 1. armádního sboru:

Službu nastoupil jako dobrovolník u pluku Beaujolois 21. října 1782; 14. září 1787 – propuštěn; 7. srpna 1792 – kaprálem remešského mysliveckého praporu; 1. dubna 1793 – zvolen kapitánem; 2. května 1794 – pobočníkem generála Lefebvra; 20. září 1795 – provizorně jmenován šéfem praporu (potvrzeno 11. června 1796); 17. února 1797 – generální adjutant šéf brigády nasazený v předvoji armády Samby-a-Mázy; 21. března 1799 – náčelníkem štábu Lefebvrovy divize u Ostrachu; 25. července 1799 – brigádní generál; vyznamenal se a byl zraněn u Hohenlindenu; 27. srpna 1803 – divizní generál; 29. srpna 1805 – velitel 1. divize 1. sboru Velké armády; 24. ledna 1807 – opět náčelníkem štábu maršála Lefebvra; 29. května – po kapitulaci Gdaňsku náčelníkem štábu maršála Lannesa, zraněn u Friedlandu; 28. ledna 1809 – jmenován hrabětem z Erlonu; 5. května – náčelníkem štábu maršála Lefebvra, jehož později vystřídal v čele 7. sboru v Tyrolsku; 30. srpna 1810 – jmenován velitelem 9. sboru Španělské armády; pod Massénou bojuje u Valladolidu a Fuentes de Onoro; 9. dubna 1811 – v čele 5. sboru v Andalusii; v letech 1811–1814 nadále slouží na Pyrenejském poloostrově, bojuje u Vittorie a posléze ve Francii u Toulouse (10. dubna 1814); 6. dubna 1815 – velitelem 1. pozorovacího sboru Severní armády; během bitvy u Ligny a Quatre-Bras jeho sbor kvůli protichůdným rozkazům nezasáhne;u Waterloo velí čtyřem divizím při úvodním neúspěšném útoku proti britskému levému křídlu a středu; vyhoštěn z Francie ordonancí z 24. července 1815, pobývá v Mnichově – 10. srpna 1816 odsouzen k smrti, ale amnestován u příležitosti korunovace Karla X. v roce 1825; v letech 1834 a 1835 byl guvernérem francouzských držav v severní Africe; 9. dubna 1843 jmenován maršálem Francie.

[19] brigádní generál Bernard-Georges-François Frère (8.1.1764–16.2.1826), velitel 1. brigády divize Drouet:

Službu nastoupil jako dobrovolník 1. praporu Aude v roce 1791; 2. září 1791 – kapitán; 9. května 1793 – šéf praporu; 20. září 1793 – sloučením jednotek přechází do 147. půlbrigády; 11. ledna 1794 – provizorně jmenován generálním adjutantem šéfem brigády (nebude potvrzeno); 1. května 1794 – generální adjutant šéf praporu; 26. května 1796 – šéf praporu 4. řadové půlbrigády; 8. září 1796 – na bitevním poli u Bassana jmenován šéfem brigády 4. řadové půlbrigády; 3. ledna 1800 – šéf brigády velící pěchotě konzulární gardy; 13. září 1802 – brigádní generál velící granátníkům konzulární gardy; 25. března 1803 – velitel 1. brigády divize Montrichard v Holandsku, od 19. dubna v sestavě Hannoverské armády; 14. června 1804 – komandant Čestné legie; 29. srpna 1805 – jmenován do čela brigády tvořené 94. a 95. řadovým plukem, divize Drouet, Bernadottův 1. armádní sbor; u Slavkova velí 1. brigádě divize (27. pluk lehké pěchoty); 6.3.1808 – divizní generál; 18. března 1809 – hrabě Císařství; 5. června 1809 – velitel 2. divize Oudinotova sboru; zraněn u Wagramu 6. července 1809; 8. února 1812 – velitel 13. vojenské divize; 11. dubna 1815 – velitel 16. vojenské divize; 25. července 1815 – postaven mimo aktivní službu; 1. ledna 1825 – ve výslužbě.

[20] brigádní generál François-Jean Werlé (6.9.1763–16.5.1811), velitel 2. brigády divize Drouet:

Službu nastoupil u pěšího pluku Beauce 20. prosince 1781; 20. prosince 1789 – odešel do výslužby; 15. dubna 1790 – národní gardista v rodném Soultz; 27. září 1791 – poručíkem 1. dobrovolnického praporu departementu Haut-Rhin; 1. března 1792 – kapitán; 5. září 1795 – štábním adjunktem armády Sambry-a-Mázy; 14. února 1797 – pobočníkem generála Lefebvra; 7. února 1797 – šéf praporu; 25. března 1799 – šéf brigády; 29. srpna 1803 – brigádní generál při Hanoverské armádě; 17. září 1805 – velitel 2. brigády Drouetovy divize 1. sboru Velké armády; 31. října 1805 – velitel předvoje Bernadottova sboru podřízený generálu Kellemannovi; účast na taženích Velké armády v letech 1806 a 1807; 9. října 1808 – převelen k Levalově divizi 4. sboru Španělské armády; 27. listopadu 1808 – jmenován baronem císařství; padl v bitvě u Albuery, kde velel záloze pod maršálem Soultem.

[21] maršál Louis-Nicolas Davout (10.5.1770–1.6.1823), velitel 3. armádního sboru:

Absolvoval Vojenskou školu v Auxerre et v Paříži; 2. února 1788 – jmenován podporučíkem jezdeckého pluku Royal-Champagne; 22. září 1791 – zvolen prvním podplukovníkem 3. dobrovolnického praporu departementu Yonne; 18. března 1793 – při Belgické armádě, kde 4. dubna 1793 u Neerwindenu nechal střílet na dezertujícího generála Dumourieze; 1. května 1793 – šéf brigády; 8. července 1793 – generální adjutant šéf brigády; 25. července 1793 – brigádní generál; 30. července 1793 – jmenován divizním generálem, což odmítl a armádu podle dekretu zakazujícího službu bývalým šlechticům opustil; 21. září 1794 – brigádním generálem jezdectva Mozelské armády; zajat v Mannheimu a odeslán do Francie na čestné slovo, následně vyměněn a mohl se vrátit do služby; bojoval u Khelu a Haslachu; 20. dubna 1797 – velitelem brigády v Duhesmově divizi pod Desaixem; 22. března 1798 – Desaixem představen Bonapartovi; 14. dubna 1798 – jmenován do čela jedné z jezdeckých brigád Orientální armády; vyznamenal se v řadě bitev egyptského tažení a 3. března 1800 se vydal s Desaixem na cestu do Francie; 3. července 1800 – divizní generál; 26. srpna 1800 – velitelem jezdectva Italské armády; 24. července 1801 – generálním inspektorem jezdectva; 28. listopadu 1801 – velitelem pěších granátníků konzulární gardy; 19. května 1804 – jmenován maršálem císařství a generálplukovníkem pěších granátníků; 20. června 1805 – velitelem pravého sboru armády Oceánského pobřeží; 23. září 1805 – velitelem 3. sboru Velké armády; vítěz u Marienzellu a Amstettenu a rozhodujícím způsobem přispěl k vítězství u Slavkova; účastnil se tažení Pruskem a Polskem v letech 1806 a 1807; u Auestädtu porazil 14. října 1806 se svým sborem hlavní pruské síly; vítěz u Golyminu, velel pravému křídlu Velké armády u Jílového; dobyl Königsberg; 28. března 1808 – jmenován vévodou z Auerstaedtu; 12. října 1808 – velitelem Rýnské armády; 30. března 1809 – velitelem 3. sboru Německé armády; bojoval u Eggmühlu, obléhal Prešpurk, velel pravému křídlu u Wagramu; 15. srpna 1809 – jmenován knížetem z Eckmühlu; 1. ledna 1810 – velitelem Německé armády; 1. prosince 1810 – guvernérem hansovních měst; 19. dubna 1811 – velitelem Labského pozorovacího sboru; 15. února 1812 – velitelem 1. sboru Velké armády pro tažení do Ruska; bojoval u Borisova, Mogileva, Smolensku; zraněn u Borodina dělovou koulí; 24. října 1812 – bojuje u Malojaroslavce a do 3. listopadu velí zadnímu voji; 12. března 1813 – velitelem 1. sboru Velké armády; 1. července 1813 – velitelem 13. sboru Velké armády; organizoval a řídil obranu Hamburku, který vyklidil až 27. května 1814 na formální rozkaz krále Ludvíka XVIII.; 20. března 1815 – ministrem války po Napoleonově návratu z Elby; 5. července 1815 – vrchním velitelem Loirské armády, z funkce odstoupil 27. července; po krátkém nuceném exilu se v roce 1819 opět stal členem panské sněmovny.

[22] brigádní generál Joseph-Augustin Fournier de Loysonville, markýz d’Aultane, řečený Daultane (18.8.1759–7.1.1828)[22], náčelník štábu 3. armádního sboru:

Službu zahájil jako šlechtický kadet u pěšího pluku La Marche 6. června 1776; 7. srpna 1778 – podporučík; 17. května 1783 – poručík; 1. března 1791 – adjutant-major; 10. května 1792 – kapitán; 22. srpna 1792 – pobočník generála Grandprého v Jižní armádě; 10. ledna 1794 – generální adjutant šéf praporu; 1. srpna 1794 – provizorně jmenován generálním adjutantem šéfem brigády (potvrzeno 13. června 1795); v letech 1798–1799 sloužil u Mohučské armády, od března 1799 u Dunajské armády; 5. února 1799 – brigádní generál; 2. května 1800 – velitelem jezdecké brigády Montrichardovy divize při Rýnské armádě; bojoval u Stockachu a Memmingenu; jako náčelník štábu generála Greniera sloužil u Hohenlindenu; 1. září 1805 – jmenován náčelníkem štábu 3. sboru Velké armády; prošel pruským a polským tažením let 1806–1807, 31. prosince – divizní generál; u Pultusku velel Gudinově divizi; v červenci 1807 se stává guvernérem Varšavy; 2. července 1808 – jmenován baronem císařství; 12. září 1808 – zástupce generálního majora Španělské armády; 23. listopadu 1808 – náčelník štábu 5. sboru maršála Motiera; 20. září 1811 – náčelník štábu Středové armády; v roce 1814 slouží jako náčelník štábu maršála Soulta a účastní se bitvy u Toulouse; během první restaurace je generálním inspektorem pěchoty; v březnu 1815 slouží jako náčelník štábu vévody z Angoulême; po Napoleonově návratu je vyškrtnut z armády a vypovězen do Grenoblu; 16. července 1815 – velitelem 7. vojenské divize; 18. října 1815 – odchází do výslužby.

[23] divizní generál Louis Friant (18.9.1758–24.6.1829), velitel 2. pěší divize 3. armádního sboru:

Službu nastoupil ve Francouzských gardách 9. února 1781; 7. února 1787 – odchází ze služby; 4. září 1789 – kaprál-furýr pařížské národní gardy; 23. září 1792 – zvolen prvním podplukovníkem 9. pařížského praporu a v letech 1792–1794 sloužil u Mozelské armády; 3. srpna 1794 – jmenován provizorně brigádním generálem (potvrzeno 13. června 1795); v lednu 1797 převelen k Italské armádě v rámci Bernadottovy divize, kde od 14. června velel 5. brigádě a od 9. srpna v Bernadottově nepřítomnosti celé divizi; 23. června 1798 – velitelem 2. brigády Desaixovy divize v Orientální armádě; 4. září 1799 – provizorně jmenován divizním generálem (potvrzeno 6. září 1800); z Egypta se vrátil se zbytky francouzských jednotek koncem roku 1801; v letech 1801–1803 byl generálním inspektorem pěchoty; 30. srpna 1805 – velitelem 2. divize 3. sboru Velké armády; vyznamenal se slavným pochodem od Vídně ke Slavkovu, v bitvě u Slavkova i v bitvě u Auerstädtu; u Golyminu; u Jílového byl raněn; 5. října 1808 – jmenován hrabětem císařství; bojoval v tažení roku 1809, zraněn u Wagramu; 26. ledna 1812 – obsadil švédské Pomořansko; 1. dubna 1812 – velitel 2. divize 1. sboru Velké armády pro tažení do Ruska; zraněn u Smolenska; 7. srpna 1812 – jmenován velícím plukovníkem pěších granátníků staré gardy; zraněn u Borodina; v červnu 1813 velel 4. divizi mladé gardy v Sasku; 29. července 1813 – velitel divize staré gardy; v čele 1. divize pěchoty staré gardy se účastnil francouzského tažení roku 1814; 18. července 1814 – jmenován plukovníkem pěších granátníků královské gardy; po Napoleonově návratu prvním plukovníkem pěších granátníků staré gardy; bojoval u Ligny, byl zraněn u Waterloo; 4. září 1815 – odchází do výslužby.

[24] brigádní generál Etienne Heudelet de Bièrre (12.11.1770–20.4.1857), velitel 1. brigády divize Friant:

3. srpna 1792 se stal poručíkem 3. dobrovolnického praporu departementu Côtes-d’Or  a v letech 1792–1797 sloužil u Rýnské armády; 1. září 1793 – provizorním pobočníkem generála Dubois; 30. prosince 1793 – provizorně jmenován generálním adjutantem šéfem praporu (potvrzeno 15. února 1794); 10. února 1794 – pobočníkem generála Michauda; 29. září 1794 – jmenován provizorně generálním adjutantem šéfem brigády (potvrzeno 30. prosince 1794); v prosinci 1795 se stává náčelníkem štábu generála Gouviona Saint-Cyra; v letech 1797–1799 sloužil v Anglické armádě, poté ve Švýcarsku, a dále u Mohučské, Dunajské a Helvetské armády; 5. února 1799 – brigádní generál; 26. února 1803 – velitelem departementu Aube; 30. srpna 1805 – velitelem 1. brigády Friantovy divize 3. sboru Velké armády; 24. prosince 1805 – divizní generál; 2. května 1806 – velitelem 2. pěší divize 7. sboru; bojoval u Jeny, Golyminu, zraněn u Jílového; 18. ledna 1808 – velitelem 13. vojenské divize; 2. července 1808 – jmenován hrabětem císařství; 9. listopadu 1808 – velitelem 3. divize 8. sboru Španělské armády; 2. ledna 1809 – velitelem 5. divize 2. sboru v Galicii a Portugalsku; 31. ledna 1810 – velitelem 2. sboru pod Reynierovým velením; 7. dubna 1811 – velitelem 4. divize Portugalské armády; 12. května 1812 – velitelem 2. záložní divize v Německu; 4. července 1812 – velitelem 30. divize 11. sboru Velké armády; v lednu 1813 kryl ústup zbytků Velké armády na Němenu; 13. ledna 1813 – účastní se obrany Gdaňsku, kde je zajat, a do Francie se vrací 5. září; po Napoleonově návratu velí 15. pěší divizi Rýnského pozorovacího sboru pod Rappem; po Napoleonově pádu svědčil ve prospěch maršála Neye; 16. února 1825 – odchází do výslužby; do služby se vrací 7. února 1831 a definitivně ji opouští 30. května 1848.

[25] brigádní generál Georges Kister (26.1.1755–24.12.1832), velitel 2. brigády divize Friant

Službu zahájil jako voják Královské legie 1. září 1764; 23. září 1784 – podporučíkem Alpského mysliveckého praporu; 29. února 1788 – kapitánem pomocné roty pluku Royal-Liégeois; 26. května 1788 – opět poručíkem Alpských myslivců; 1. dubna 1791 – adjutant-major; 5. února 1792 – kapitán 6. praporu pěších myslivců; 9. července 1794 – šéf brigády 15. (bis) lehké půlbrigády; v říjnu 1796 se stává provizorně velitelem 21. lehké půlbrigády; v únoru 1797 generálem Moreauem provizorně jmenován velitelem 24. řadové půlbrigády (potvrzeno 10. června 1797); 5. února 1799 – brigádní generál; sloužil u Italské armády, a byl několikrát zraněn; 23. září 1802 – přeřazen ke 2. vojenské divizi; 31. srpna 1805 – nasazen u 3. sboru Velké armády; v říjnu v rámci divize Gudin; u Slavkova velí 2. brigádě 2. divize; v říjnu 1806 velí 2. brigádě Friantovy divize a bojuje u Auerstädtu; 29. června 1808 – jmenován baronem císařství; 30. března 1809 – velí 2. (bádenské) brigádě Legrandovy divize; 30. června 1809 – velitelem Salzburku; 19. dubna 1811 – slouží v Gdaňsku; 7. července 1812 – je mu dovoleno vrátit se do Francie, kde velí departementu Seine-Inférieure, et 18. srpna 1812 odchází do výslužby.

[26] brigádní generál Pierre-Charles Lochet (4.2.1767–8.2.1807), velitel 3. brigády divize Friant:

Službu zahájil jako fyzilír pěšího pluku de la Reine 10. dubna 1784; službu opustil 29. června 1789; 7. září 1791 – kapitánem 2. dobrovolnického praporu departementu Marne; v letech 1793–1794 slouží u Severní armády; 22. května 1794 – šéf praporu; v letech 1794–1796 slouží u Západní armády a u armády Oceánského pobřeží; 16. září 1796 – šéf brigády, velitel 94. řadové půlbrigády; účastní se Hocheovy expedice do Irska; pod Soultem slouží v Dunajské armádě v roce 1799, a pod Lecourbem v Rýnské armádě v letech 1800–1801; 29. srpna 1803 – brigádní generál; 29. srpna 1805 – velitelem 3. brigády 2. divize 3. sboru Velké armády; bojuje u Slavkova, Auerstädtu a Jílového, kde padne.

[27] divizní generál François-Antoine-Louis Bourcier (21.2.1760–8.5.1828), velitel 4. dragounské divize:

Službu zahájil jako dragoun Královské legie 2. března 1772; 10. září 1789 – ubytovatel-pokladník; 7. června 1772 – pobočníkem vévody d’Aiguillon; 8. března 1793 – generální adjutant šéf praporu; 20. října 1793 – provizorně jmenován brigádním generálem (potvrzeno 13. dubna 1794); 22. října 1793 – provizorně jmenován náčelníkem štábu Rýnské armády; 18. dubna 1794 – provizorně jmenován divizním generálem (potvrzeno 13. června 1795); nakrátko zbaven funkce a zatčen; 23. října 1795 – velitelem 3. divize armády Rýna-a-Mozely; 31. května 1795 – velitelem 5. divize stejné armády; 30. června 1795 – velitelem jezdecké zálohy generála Moreaua; v roce 1800 je generálním inspektorem jezdectva Rýnské armády; 26. srpna 1805 – velitelem 4. dragounské divize Velké armády; slouží u Ulmu, Elchingenu a Slavkova; bojuje u Jeny; 28. října 1806 – jmenován generálním inspektorem jezdectva Velké armády, a reorganizuje pěší dragouny v jezdectvo; 29. června 1808 – jmenován hrabětem císařství; 25. dubna 1809 – velitelem jezdeckých depotů Německé armády; v lednu 1810 velí jezdeckým depotům Španělské armády v Bayonne; v podobných funkcích slouží až do konce napoleonských válek a 4. září 1815 odchází do výslužby.

[28] brigádní generál Jean-Baptiste-Antoine Laplanche (25.1.1757–8.1.1832), velitel 1. brigády divize Bourcier:

Službu zahájil u jezdeckého pluku de la Reine 28. ledna 1776; 15. září 1791 – podporučík; 10. května 1792 – poručík; 17. června 1792 – kapitán; v letech 1793–1794 sloužil u Mozelské armády; vážně zraněn u Kaiserslauternu; 22. července 1794 – šéf eskadron; 2. října 1794 – šéf brigády; v letech 1794–1796 sloužil u armády Sambry-a-Mázy a v letech 1797–1801 u Německé a později Rýnské armády; 29. srpna 1803 – brigádní generál; u armády Oceánského pobřeží v letech 1803–1805; 26. srpna 1805 – velitelem 1. brigády 4. dragounské divize Velké armády; sloužil u Slavkova, Mohrungenu a Friedlandu; 21. září 1808 – jmenován baronem císařství; 15. listopadu 1808 – nadpočetným důstojníkem štábu Španělské armády; 19. června 1810 – odchází do výslužby; během Sta dní je zajat při obraně Charleville.

[29] brigádní generál Louis-Michel-Antoine Sahuc (7.1.1755–24.10.1813), velitel 2. brigády divize Bourcier:

Službu zahájil u jezdeckého pluku Royal-Lorraine 2. srpna 1772; 30. srpna 1789 – ubytovatel-pokladník u pluku Alsaských jízdních myslivců; 19. ledna 1792 – pobočníkem generála Noaillese a poté Jarryho při Severní armádě; 22. července 1792 – podplukovníkem 1. pluku jízdních myslivců; v letech 1792–1794 slouží u Mozelské armády; bojuje u Valmy, Arlonu, Fleurusu; 10. července 1794 – šéf brigády 1. mysliveckého pluku; v letech 1798–1800 slouží u Mohčské a Dunajské armády; bojuje u Hohenlindenu; 11. dubna 1801 – velitelem 1. brigády Decaenovy divize Rýnské armády; 5. září 1805 – velitelem 2. brigády 4. dragounské divize Velké armády; bojuje u Slavkova; 4. ledna 1806 – divizní generál; 20. května 1807 – velitelem 19. vojenské divize; 24. června 1808 – jmenován baronem císařství; 8. března 1809 – velitelem lehké jezdecké divize Italské armády; bojuje u Sacile; 20. května 1809 – velitelem jedné z Grouchyho jezdeckých divizí; bojuje u Raabu, je zraněn u Wagramu; 15. září 1812 – generální inspektor depotů a špitálů mezi Rýnem a Odrou; 24. října 1813 umírá na tyfus.

[30] maršál Jean-de-Dieu Soult (29.3.1769–26.11.1851), velitel 4. armádního sboru:

Službu zahájil v pěším pluku Royal 16. dubna 1785; 16. července 1792 – podporučík adjutant-major 1. praporu departementu Haut-Rhin; v letech 1793–1794 sloužil u Mozelské armády; 27. ledna 1794 – provizorní náčelník štábu předvoje Mozelské armády; 7. února 1794 – provizorně jmenován generálním adjutantem šéfem praporu (potvrzeno 5. dubna 1794); 14. května 1794 – provizorně jmenován generálním adjutantem šéfem brigády; bojoval u Fleurusu; 11. října 1794 – brigádní generál; sloužil u armád Sambry-a-Mázy, Německé a Mohučské; 4. dubna 1799 – provizorně jmenován divizním generálem (potvrzeno 21. dubna 1799); sloužil jako velitel 4. divize a později 3. divize pod generálem Massénou při Dunajské a Helvetské armádě; 3. října 1799 je mu svěřeno velení třem divizím Helvetské armády a řízení operací proti Suvorovovi; 5. dubna 1800 – velitelem pravého křídla Italské armády; 13. května 1800 – po zranění zajat Rakušany a po návratu ze zajetí v září 1800 velí v Piemontu; 13. února 1801 – zástupcem velitele Jižní armády (gen. Murata) v Neapolském království; 5. března 1802 – jmenován generálplukovníkem lehké pěchoty konzulární gardy; 19. května 1804 – jmenován maršálem císařství; 26. srpna 1805 – velitelem 4. sboru Velké armády; bojoval u Landsbergu, Memmingenu, Hollabrunnu a Slavkova (kde jej Napoleon nazval „nejlépe manévrujícím vojevůdcem Evropy“); účastní se tažení let 1806 a 1807; 29. června 1808 – jmenován vévodou Dalmatským; 3. listopadu 1808 – jmenován velitelem 2. sboru Španělské armády; bojuje u Burgosu, Santander, La Coruni, vstupuje do Portugalska, vítězí u Monterey, ale je nucen ustoupit před Wellingtonem; 16. září 1809 – generálním majorem (náčelníkem štábu) armády krále Josefa; 14. června 1810 – velitelem Andaluzské armády; poražen u Albuery (16. května 1811); 2. listopadu 1812 – znovu obsazuje Madrid a pronásleduje Wellingtona k Ciudad-Rodrigu; 3. ledna 1813 – povolán do Francie; 30. dubna 1813 – velitelem staré gardy a posléze celé gardy v Sasku; 6. července 1813 – jmenován velitelem Španělské armády; řídí obranu Francie na pyrenejské frontě a 10. dubna 1814 je poražen u Toulouse; 3. prosince 1814 – jmenován ministrem války; 9. května 1815 – po Napoleonově návratu jmenován generálním majorem Severní armády; slouží u Ligny a Waterloo, současníky i historiky mu bude vyčten nedostatek schopností ve srovnání s maršálem Berthierem; po králově návratu vykázán do vyhnanství, které trávil v Dusseldorfu; 26. května 1819 je mu umožněn návrat do Francie a 6. června 1820 je znovu ustaven ve své hodnosti; v letech 1830–1834 je ministrem války (a znovu 1840–1845), v letech 1839–1840 ministrem zahraničí; 26. září 1847 – jmenován jako historicky jediný do hodnosti maréchal-général de France.

[31] divizní generál Charles Saligny (12.9.1772–25.2.1809), náčelník štábu 4. armádního sboru:

4. září 1791 se stal podporučíkem 3. dobrovolnického batalionu departementu Marne; 5. listopadu 1792 – štábním adjunktem Ardenské armády; 19. května 1794 – generální adjutant šéf praporu; v letech 1794–1797 sloužil u armády Sambry-a-Mázy; 13. června 1795 – generální adjutant šéf brigády; v letech 1798–1800 nasazen při Anglické, Mohučské a Helvetské armádě; sloužil jako náčelník štábu generálů Gouviona Saint-Cyra a Soulta; 26. září 1799 – provizorně jmenován generálem Massénou do hodnosti brigádního generála (potvrzeno 19. října 1799); bojoval u Hohenlindenu; 1. února 1805 – divizní generál; 30. srpna 1805 – náčelníkem štábu 4. sboru Velké armády; 13. března 1806 – převeden do Neapolské armády; králem Josefem jmenován vévodou de San-Germano; 17. července 1808 mu Napoleon dovolil pokračovat ve službě Josefovi ve Španělsku a 15. srpna 1808 je vyškrtnut ze seznamů francouzské armády.

[32] divizní generál Louis-Vincent-Joseph Le Blond de Saint-Hilaire (4.9.1766–5.6.1809), velitel 1. pěší divize 4. armádního sboru:

Službu zahájil jako vojenské dítě u jezdeckého pluku Conti 13. září 1777; 7. listopadu 1781 – dobrovolníkem u (slavného) pěšího pluku Akvitánského; 16. září 1783 – podporučík; 1. června 1788 – druhý poručík; 1. července 1792 – kapitán; v letech 1792–1793 sloužil u Alpské armády; účastnil se obléhání Toulonu; 27. prosince 1793 – provizorně jmenován generálním adjutantem šéfem praporu; 3. prosince 1794 – při Italské armádě provizorně jmenován generálním adjutantem šéfem brigády (potvrzeno 13. června 1795); 26. září 1795 – provizorně jmenován brigádním generálem (potvrzeno 25. září 1796); zraněn u Loana, kde přišel o dva prsty levé ruky; 7. ledna 1797 – velitelem Lodi; 16. května 1798 – v Toulonu velitelem depotů Orientální armády; 27. prosince 1799 – divizní generál; 12. listopadu 1800 – velitelem 15. vojenské divize; 29. srpna 1805 – velitelem 1. divize 4. sboru Velké armády; vyznamenal se na Prateckém kopci v bitvě u Slavkova, kde byl zraněn; účastnil se tažení let 1806–1807; 12. října 1808 – velitelem 1. divize Rýnské armády; 27. listopadu 1808 – jmenován hrabětem císařství; účastnil se tažení roku 1809, u Esslingu přišel o nohu a zemřel ve Vídni v důsledku zranění.

[33] brigádní generál Charles-Antoine-Louis-Alexis Morand (4.6.1771–2.9.1835), velitel 1. brigády divize Saint-Hilaire:

9. srpna 1792 se stává kapitánem 7. praporu departementu Doubs; 5. září 1792 – zvolen prvním podplukovníkem svého praporu; v letech 1792–1793 sloužil u Severní armády; vyznamenal se u Hondschoote; v letech 1794–1796 nasazen v armádě Sambry-a-Mázy; v lednu 1797 přechází se svou 88. půlbrigádou do Italské armády a v dubnu 1798 do Orientální armády; 21. července 1799 je na bitevním poli pod pyramidami provizorně jmenován šéfem brigády; 7. září 1799 – generální adjutant šéf brigády; 6. září 1800 – brigádní generál; 9. srpna 1801 odplouvá zpět do Francie; 30. srpna 1805 – velitelem 1. brigády 1. divize 4. sboru Velké armády; bojuje u Slavkova; 24. prosince 1805 – divizní generál; 14. února 1806 – velitelem 1. divize 3. sboru, které bude velet až do roku 1813; sloužil v pruském a polském tažení, u Auerstädtu zraněn; 24. června 1808 – jmenován hrabětem císařství; účastní se dunajského tažení v roce 1809, je zraněn u Wagramu; se svou divizí se účastní ruského tažení, je zraněn u Borodina; 17. března 1813 – velitelem 12. divize 4. sboru generála Bertranda; vyznamenal se u Dennewitz, Wartenburgu a Hanavy; 16. listopadu 1813 – velitelem 4. sboru, řídí obranu Mohuče až do dubna 1814; 23. března 1815 – v roli císařova pobočníka je pověřen vyšším velením 12., 13., 21. a 22. vojenské divize; 13. dubna 1815 – velitelem pěších myslivců císařské gardy; u Waterloo dobývá zpět vesnici Plancenoit; 2. srpna 1815 – velitelem gardové pěchoty Loirské armády; po rozpuštění armády odchází do exilu do Polska; 29. srpna 1816 – odsouzen k smrti; 14. června 1819 – po návratu do Francie osvobozen a 1. září se vrací do služby; 17. března 1825 – odchází do výslužby.

[34] brigádní generál Paul-Charles-François-Henri Dieudonné Thiébault (14.12.1769–14.10.1846), velitel 2. brigády divize Saint-Hilaire:

Službu zahájil jako dobrovolník praporu de la Butte des Moulins 20. srpna 1792; 22. února 1793 – poručík 1. pluku Tournai; 24. března 1793 – kapitán a pobočník generála Valence; 5. dubna 1793 – kapitánem u 2. husarského pluku; 8. června 1793 – po krátkém věznění (obviněn jako komplic generála Dumourieze) se vrací k 24. praporu lehké pěchoty (bývalý de la Butte des Moulins); v letech 1793–1794 sloužil u Rýnské a Severní armády; 17. října 1794 – kapitánem 2. praporu tirajérů při Severní armádě; 1. října 1795 – adjunkt generálního adjutanta Jouyho při Vnitřní armádě, poté Solignaca v Italské armádě; slouží u Rivoli; 7. listopadu 1797 – šéf praporu; v prosince 1798 je náčelníkem štábu generála Duhesma v Neapolské armádě; 20. ledna 1799 – generální adjutant šéf brigády; od dubna 1800 ve štábu generála Massény, který jej 30. dubna 1800 jmenuje provizorně brigádním generálem (potvrzeno 6. března 1801); 19. března 1802 – velitel departementu Indre-et-Loire a později Loiret; 31. srpna 1805 – velitelem 2. brigády Saint-Hilairovy divize 4. sboru Velké armády; zraněn do pravé paže a ramene u Slavkova; 23. října 1806 – guvernér Fuldy; 23. května 1807 – velitelem 3. brigády 3. divize 3. sboru; 27. srpna 1807 – náčelníkem štábu Junotova 1. pozorovacího sboru Girondy a poté Portugalské armády; 17. listopadu 1808 – divizní generál; od konce roku 1808 do roku 1810 velí různým provinciím ve Španělsku, v květnu 1810 je guvernérem Salamanky; v letech 1810–1811 náčelníkem štábu 9. sboru; poté opět guvernérem řady míst na Pyrenejském poloostrově (čas věnuje sepsání pozoruhodné Obecné příručky služby hlavních a divizních štábů); 27. ledna 1812 – velitelem divize Severní armády ve Španělsku; 3. dubna 1813 – velitelem 3. pěší divize Velké armády; poté slouží pod Davoutem v obleženém Hamburku; 14. června 1815 – nasazen při přípravě obrany Paříže; 1. ledna 1825 odchází do výslužby (vrací se do zálohy v letech 1831–1834).

[35] brigádní generál Louis-Prix Varé (21.1.1766–14.3.1807), velitel 3. brigády divize Saint-Hilaire:

Službu zahájil jako dragoun pluku Condé 5. srpna 1782; po 14. červenci 1789 se stává podporučíkem národní gardy ve Versailles; 12. července 1790 – poručík; 19. října 1791 – zvolen velícím podplukovníkem 4. dobrovolnického praporu departementu Seine-et-Oise; v letech 1792–1793 slouží u Mozelské armády, v letech 1793–1796 u Severní armády; 20. srpna 1794 – šéf brigády; v letech 1796–1799 je jeho 54. řadová půlbrigáda podřízena Batavské armádě, v letech 1800–1801 Rýnské armádě; bojuje u Hohenlindenu; účastní se obsazení Hanoverska v roce 1803; v červnu 1805 je pověřen velením brigády Desjardinovy divize; 12. září 1805 – velitelem 3. brigády Saint-Hilairovy divize 4. sboru, s níž bojuje u Slavkova; podlehne zraněním z bitvy u Jílového.

[36] divizní generál Dominique-Joseph-René Vandamme (5.11.1770–15.7.1830), velitel 2. pěší divize 4. armádního sboru:

Službu zahájil ve 4. pomocném koloniálním praporu 27. července 1788; 29. dubna 1790 na Martiniku dezertoval a 24. července se vrátil do Francie; 22. června 1791 – vojákem 24. pěšího pluku; 13. září 1792 – během dovolené kapitánem svobodné roty řečené Vandammovi myslivci; 5. září 1793 – velící podplukovník praporu Mont Cassel; 27. září 1793 – brigádní generál; v letech 1792–1795 bojoval v Belgii a Holandsku; 22. listopadu 1795 – nasazen v 11. divizi Gouviona Saint-Cyra v armádě Rýnu-a-Mozely; 6. května 1796 – při 7. divizi generála Duhesma stejné armády; v dubnu 1798 je velitelem Cherbourgu; v září 1798 přeložen k Mohučské armádě; 5. února 1799 – divizní generál; 13. března 1799 – velí levé křídelní divizi Dunajské armády, bojuje u Stockachu; obviněn ze pronevěry kontribucí uložených ve Würtembersku, ale k soudu nedojde; 3. září 1799 – velitelem 1. divize Batavské armády; vyznamenal se u Bergenu; 26. ledna 1800 – převelen k Rýnské armádě; vyznamenal se v druhé bitvě u Stockachu, u Memmingenu; 23. května 1800 je pro administrativní nesrovnalosti odvolán do Paříže, ale místo trestu pověřen vrchním velením v Belgii; 30. srpna 1803 – velitelem 2. divize v táboře Saint-Omer; 23. srpna 1805 – velitelem 2. divize 4. sboru Velké armády; účastní se bitvy u Slavkova, kde dobývá Staré vinohrady; účastnil se tažení let 1806 a 1807; 19. března 1808 – jmenován hrabětem císařství s přídomkem z Unsebourgu; 20. března 1809 – jmenován velitelem pozdějšího 8. (würtemberského) sboru Velké armády; zraněn u Wagramu; 21. února 1812 – zástupcem velitele 8. sboru Velké armády pro tažení do Ruska (prince Jérôma); 3. července bude ve velení nahrazen pro lupičství a 6. srpna odeslán do Francie; 18. června 1813 – velitelem odřadu 1. sboru v Magdeburku; 1. července 1813 – velitelem 1. sboru Velké armády v Sasku; poražen a zajat u Chlumce, z Ruska se vrátí až v červenci 1814; odmítne audienci u Ludvíka XVIII. a odchází do exilu v Kasselu; 9. dubna 1815 – jmenován velitelem Dunkerku; 20. dubna 1815 – velitelem 3. sboru Severní armády; bojuje u Ligny a Wavre, zraněn u Namuru a pověřen velením zadního voje při ústupu na Paříž; 12. ledna 1816 – opět vypovězen do vyhnanství, odchází do Spojených států; 1. prosince 1819 – vrací se do Francie; 1. ledna 1825 – odchází do výslužby.

[37] brigádní generál Joseph-François-Ignace-Maximillien Schiner (31.5.1761–27.2.1845), velitel 1. brigády divize Vandamme

Službu zahájil jako podporučík švýcarského pluku Courten 28. března 1780; 4. října 1792 – pluk Courten byl rozpuštěn v září, Schiner pokračuje ve službě jako adjunkt ve štábu Severní armády; 11. října 1793 – provizorně jmenován generálním adjunktem šéfem brigády(potvrzeno 13. června 1795); zraněn pří útoku na Menin; 5. prosince 1794 – náčelníkem štábu 1. a 16. vojenské divize; 27. února 1799 – nasazen v Rýnské pozorovací armádě; 29. září 1799 – náčelníkem štábu Legrandovy divize Rýnské armády, poté Montrichardovy divize; bojuje u Stockachu; 6. května 1800 – Moreauem provizorně jmenován brigádním generálem (potvrzeno 7. srpna 1800); 25. srpna 1805 – velitelem 1. brigády 2. divize 4. sboru Velké armády; účastní se tažení 1805–1807; 12. března 1808 – velitelem departementu Mont Blanc; 19. března 1808 – jmenován baronem císařství; 27. března 1809 – velitelem 3. (hesenské) brigády divize Carra Saint-Cyr; 20. února 1810 – velitelem departementu Loiret; 2. ledna 1815 – velitelem departementu Hautes-Pyrénées; 4. září 1815 – odchází do výslužby; 23. září 1818 – čestné jmenování generálporučíkem; 22. března 1831 – v hodnosti generálmajora je v záloze hlavního štábu a 11. června 1832 odchází do výslužby definitivně.

[38] brigádní generál Claude-François Férey (20.11.1771–24.7.1812), velitel 2. brigády divize Vandamme:

Službu zahájil v mysliveckém pluku Gévaudan 21. března 1788; 9. července 1792 – podporučík 105. pěšího pluku; 12. července 1792 – adjutant-majorem 9. dobrovolnického praporu departementu Haute-Saône; sloužil u Rýnské armády a ve Vendée; 5. srpna 1793 – pobočníkem generála Marignyho; 1. září 1793 – šéf praporu Mohučských svobodných myslivců; v letech 1793–1796 sloužil v Západní armádě a v armádě Oceánského pobřeží; 11. října 1796 – šéf brigády 24. lehké půlbrigády při armádě Sambry-a-Mázy; postupně do roku 1799 prošel armádami: Mohučskou, Anglickou a Záložní; bojoval u Montebella a Marenga; 29. srpna 1803 – brigádní generál; 29. srpna 1805 – velitelem 2. brigády 2. divize 4. sboru; účastnil se tažení let 1805–1807; zraněn u Heilsbergu; 25. října 1808 – přeložen ke Španělské armádě; 15. ledna 1809 – jmenován baronem z Rosengrathu; 16. ledna 1809 – velitelem 2. brigády Mermetovy divize; 11. ledna 1810 – slouží v Loisonově divizi; bojuje u Ciudad-Rodriga a Busaca; 3. října 1810 – divizní generál; 23. března 1811 – přebírá Loisonovu divizi 6. sboru; bojuje u Fuentes de Onoro; v červnu slouží pod Marmontem při reorganizaci Portugalské armády; je smrtelně raněn u Arapiles.

[39] brigádní generál Jacques-Lazare de Savattier de Candras (24.8.1768–28.11.1812), velitel 3. brigády divize Vandamme:

Službu zahájil jako dobrovolník 7. pařížského praporu 3. září 1792; 9. května 1793 – podporučík ve štábu armády Východních Pyrenejí, v této armádě sloužil do roku 1795; 27. května 1793 – šéf praporu velící 2. praporu departementu Côtes Maritimes; 12. března 1796 – šéf praporu 4. řadové půlbrigády; v letech 1796–1797 sloužil u Italské armády; zraněn u Caldiera; v letech 1798–1800 sloužil u Anglické a Holandské armády; 11. března 1800 – šéf brigády 4. řadové půlbrigády; v letech 1800–1801 nasazen u Rýnské armády; 13. dubna 1804 – brigádní generál; 29. srpna 1805 – velitelem 3. brigády 2. divize 4. sboru Velké armády; účastní se tažení let 1805–1807; 27. listopadu 1808 – jmenován baronem de La Tour du Pré; od roku 1808 sloužil ve švédském Pomořansku; 15. ledna 1812 – velitelem 2. brigády 9. divize 2. Labského pozorovacího sboru; bojoval u Polocku; padl v bitvě u Bereziny.

[40] divizní generál Claude-Juste-Alexandre Legrand (23.2.1762–9.1.1815), velitel 3. pěší divize 4. armádního sboru:

Službu zahájil jako voják pěšího pluku Dauphin 16. března 1777; 1. května 1790 – národním gardistou v Métách; 5. března 1792 – velící podplukovník 4. dobrovolnického praporu departementu Moselle; 20. září 1793 – brigádní generál; bojoval u Arlonu, Fleurusu, nasazen s armádou Sambry-a-Mázy; 6. září 1795 dobyl Dusseldorf a zajal 2000 nepřátel; 9. ledna 1799 přeřazen k divizi Gouviona Saint-Cyra, bojuje u Stockachu; 20. dubna 1799 – divizní generál a přeřazen k armádě Dolního Rýna a později k Německé, bojuje u Hohenlindenu; 26. března 1803 – generálním inspektorem pěchoty; 30. srpna 1805 – velitelem 3. divize 4. armádního sboru Velké armády; účastní se tažení Pruskem a Polskem v letech 1806 a 1807; 10. března 1808 – jmenován hrabětem císařství; 23. února 1809 – velitelem 1. divize 4. sboru v Německu; zraněn u Esslingu, bojuje u Wagramu a Znojma; 24. května 1811 – velitelem 1. divize Rýnského pozorovacího sboru; 1. dubna 1812 – velitelem 6. pěší divize Oudinotova sboru pro tažení do Ruska; 21. října 1812 – vystřídal ve velení sboru Gouviona Saint-Cyra; vážně zraněn u Bereziny; účastnil se tažení v roce 1814; generál Legrand zemřel v důsledku svých zranění od Bereziny.

[41] brigádní generál Pierre-Hugues-Victoire Merle (26.8.1766–5.12.1830), velitel 1. brigády divize Legrand:

Službu zahájil v pěším pluku Foix 4. května 1781, byl ovšem pro nedostatečný věk (15 let) propuštěn, a přijat byl 14. září 1784 v pluku Angoumois; 19. června 1792 – podporučík; v letech 1792–1795 sloužil v armádě Západních Pyrenejí; 24. října 1792 – poručík; 30. července 1793 – zvolen kapitánem kanonýrů; 31. března 1794 – šéf praporu dělostřelectva; 14. dubna 1794 – brigádní generál; v letech 1795–1797 sloužil u Západní armády, a poté u Alpské armády; 22. května 1800 – přeřazen k Záložní armádě; 2. dubna 1801 – velitelem departementu Marengo; 30. srpna 1805 – velitelem brigády v Legrandově divizi 4. sboru; bojoval u Slavkova; 24. prosince 1805 – divizní generál; 3. března 1806 – náčelníkem štábu 4. sboru; 19. září 1806 – velitelem Braunau;  v lednu 1808 se vrací do Francie, velí 1. divizi Pozorovacího sboru oceánského pobřeží, poté divizi Západních Pyrenejí; bojuje na Pyrenejském poloostrově u Santander, Mediny del Rio Seco; v srpnu 1808 je jmenován baronem císařství; až do roku 1812 je nasazen v rámci Španělské armády, bojuje u La Coruni, je zraněn u Oporta a Busaca, bojuje u Fuentes de Onoro; 12. června 1812 – velitelem 2. (švýcarské) divize 2. sboru v tažení do Ruska; bojuje u Polocka; 10. srpna 1813 – velitelem 25. vojenské divize; 29. května 1814 – generální inspektor četnictva; 15. května 1815 – velitelem divize Varského pozorovacího sboru; 7. srpna 1816 – odchází do výslužby.

[42] brigádní generál Victor Levasseur (7.3.1772–13.9.1811), velitel 2. brigády divize Legrand:

Službu nastoupil jako dobrovolník 4. praporu departementu Calvados 8. září 1792; 11. září 1792 – podporučíkem kanonýrské roty praporu; 1. června 1793 – důstojníkem ve štábu generála Klébera; 1. července 1793 – provizorně jmenován kapitánem; 17. listopadu 1794 – generální adjutant šéf praporu; 13. června 1795 – generální adjutant šéf brigády; v letech 1796–1800 sloužil s přestávkou vynucenou zraněním u Rýnské armády; 16. května 1800 – na bitevním poli u Erbachu jmenován brigádním generálem; 26. srpna 1802 – velitelem departementu Mont-Tonnerre; 29. srpna 1805 – v čele 2. brigády 3. divize 4. sboru Velké armády; bojuje u Slavkova, je zraněn u Jílového; v lednu 1808 slouží u Pozorovacího sboru oceánského pobřeží a později ve Španělské armádě, ale již 26. srpna je mu dovoleno se vrátit do Francie; 15. září 1808 – velitelem departementu v rámci 8. vojenské divize; 23. května 1809 – velitelem rodného departementu Manche v rámci 14. vojenské divize.

[43] brigádní generál Pierre Margaron (1.5.1765–16.12.1824), velitel lehké jezdecké divize 4. armádního sboru:

15. srpna 1792 se stává provizorně kapitánem v jedné ze svobodných rot Ardenské legie; 10. prosince 1792 – zvolen druhým podplukovníkem 1. mysliveckého praporu této legie; 10. dubna 1793 – prvním podplukovníkem; 14. dubna 1793 – provizorně šéfem brigády Ardenské legie; 13. června 1795 – generální adjutant šéf brigády; v letech 1795–1798 sloužil v Severní armádě, armádě Sambry-a-Mázy a v Italské armádě; 23. prosince 1798 – šéf brigády 1. jezdeckého pluku; zraněn u Novi a Fossana; 29. srpna 1803 – brigádní generál; 11. září 1805 – velitel lehkého jezdectva 4. sboru Velké armády; zraněn dvěma střelnými ranami u Slavkova; účastní se tažení let 1806 a 1807; 28. srpna 1808 – nasazen v Kellermannově divizi Pozorovacího sboru Girondy, posléze Portugalské armády; velel jezdectvu u Vimeria; 29. ledna 1809 – jmenován baronem císařství; 6. září 1810 – velitelem departement Haute-Loire; v roce 1813 slouží v Sasku; 16. srpna 1813 – divizní generál; 20. září 1813 – guvernérem Lipska; 18. července 1814 – generální inspektor četnictva; 29. května 1815 – generální inspektor jezdeckých depotů 12. a 13. vojenské divize; 3. července 1821 odchází z armády jako generální inspektor četnictva.

[44] maršál Jean Lannes (10.4.1769–31.5.1809), velitel 5. armádního sboru:

Službu zahájil jako dobrovolník 2. praporu departementu Gers v roce 1792; 20. června 1792 – podporučík; v letech 1793–1795 sloužil v armádě Východních Pyrenejí; 25. září 1793 – poručík; 31. října 1793 – kapitán; 25. prosince 1793 – šéf brigády; 16. června 1795 – v čele 105. půlbrigády; v letech 1795–1798 slouží u Italské armády; bojuje u Loana, Millesima, Dega, Fombia, Lodi; v září 1796 jmenován provizorně Bonapartem brigádním generálem jezdectva (potvrzeno 17. března 1797); zraněn u Governola a Arcole; 14. března 1798 – podřízen Orientální armádě; účastní se obsazení Malty; 27. června 1798 – velitelem 2. brigády Kléberovy divize; účastní se egyptského i syrského tažení; vyznamenává se při útoku na Jaffu, zraněn pod Saint-Jean d’Acre; 10. května 1799 – provizorně Bonapartem jmenován divizním generálem (potvrzeno 3. května 1800); Egypt opustil spolu s Bonapartem 22. srpna 1799; účastní se brumairového převratu; 16. dubna 1800 – velitelem a generálním inspektorem konzulární gardy; 10. května 1800 – velitelem předvoje Záložní armády; u Marenga získává čestnou šavli; 14. listopadu 1802 – vyslanec do Portugalska; 19. května 1804 – jmenován maršálem císařství; 23. srpna 1805 – velitelem 5. sboru Velké armády; bojuje u Wertingenu, podílí se na uzavření Ulmu, bojuje u Hollabrunnu; u Slavkova velí levému křídlu; v roce 1806 bojuje u Saalfeldu a Jeny; vítězí u Pultusku a účastní se tažení roku 1807; podílí se na dobytí Gdaňsku, bojuje u Heilsbergu a Friedlandu; 13. září 1807 – jmenován generálplukovníkem Švýcarů; 15. června 1808 – jmenován vévodou z Montebella; 18. listopadu 1808 – ve Španělsku velí 3. a části 6. sboru a vítězí u Tudely; 20. prosince 1808 – přebírá velení obléhání Zaragozy, která kapituluje 21. února; 19. dubna 1809 – přijíždí k Německé armádě; účastní se dobytí Landshutu, bitvy u Eggmühlu, vyznamenává se pod Řeznem; 24. dubna 1809 – přebírá velení 2. sboru; u Esslingu mu koule přeráží obě nohy a v důsledku zranění později umírá.

[45] brigádní generál Jean-Dominique Compans (26.6.1769–10.11.1845), náčelník štábu 5. armádního sboru:

2. října 1791 se stává kapitánem 3. dobrovolnického praporu departementu Haute-Garonne; v letech 1792–1793 slouží u Alpské a později Italské armády; 20. listopadu 1793 – před Toulonem provizorně jmenován generálním adjutantem šéfem praporu; 13. června 1795 – generální adjutant šéf brigády v 10. a později 9. vojenské divizi; 25. srpna 1798 – náčelník štábu Grenierovy divize Italské armády; 23. června 1799 – provizorně jmenován brigádním generálem (potvrzeno 19. října 1799); 1. června 1801 – velitelem provincie Coni; 30. srpna 1805 – náčelníkem štábu 5. sboru Velké armády; zraněn u Slavkova; nahrazuje generála Thiébaulta v čele jeho brigády Saint-Hilairovy divize; 27. září 1806 – náčelníkem štábu maršála Soulta; bojuje u Jeny; 23. listopadu 1806 – divizní generál; 12. října 1808 – náčelníkem štábu maršála Davouta; 15. února 1812 – velitelem 5. divize 1. sboru Velké armády pro tažení do Ruska; dobývá Ševaredinskou redutu, je zraněn u Borodina, bojuje u Malojaroslavce a Vjazmy; 13. února 1813 – velitelem 1. divize 2. Rýnského pozorovacího sboru; 12. března 1813 – velitelem 20. divize 6. sboru, bojuje u Lützenu a Budyšína; účastní se obrany Francie v roce 1814; 26. března 1815 – jmenován velitelem 3. sboru Jižní armády vévody d’Angoulême; 2. dubna 1815 se podřizuje Napoleonovi a 18. května 1815 je jmenován velitelem 6. divize 2. sboru Severní armády – což ovšem odmítá a 7. června 1815 odchází do výslužby; po návratu Ludvíka XVIII. hlasuje pro smrt maršála Neye.

[46] divizní generál Marie-François-Auguste Caffarelli du Falga (7.10.1766–23.1.1849), velitel 1. pěší divize 3. armádního sboru (detašované k 5. armádnímu sboru; původně divize Bisson):

Službu zahájil v armádě sardinského krále 8. března 1785; 30. dubna 1793 – přechází do francouzské armády, slouží u 15. dragounského pluku; 8. května 1793 – jmenován pobočníkem generála Nucého, později Dagoberta; 28. března 1794 – provizorně jmenován generálním adjutantem šéfem brigády při armádě Východních Pyrenejí (potvrzeno 13. června 1795); 30. srpna 1795 – přeřazen k armádě Sambry-a-Mázy; 4. června 1797 – šéfem brigády 9. lehké půlbrigády; v letech 1797–1800 slouží v Německé a poté Rýnské armádě; 4. ledna 1800 – generálním adjutantem konzulární gardy; bojuje u Marenga; 16. května 1802 – brigádním generálem; v roce 1804 je mu svěřena diplomatická mise přesvědčit papeže, aby přijel na Napoleonovu korunovaci; 1. února 1805 – divizní generál; od srpna 1805 pobočníkem císaře; účastní se tažení let 1805 a 1806; 1. listopadu 1805 – v čele 1. divize 3. sboru nahrazuje generála Bissona, a v rámci 5. sboru bojuje u Slavkova; v roce 1806 je ministrem války Italského království; v dubnu 1809 se podílí na obléhání Zaragozy; v letech 1809–1813 slouží ve Španělsku, vítězí mj. u Bilbaa a Villadiega; 19. ledna 1813 – opět Napoleonovým pobočníkem; 9. dubna 1813 – velí gardovým jednotkám v Paříži; v roce 1814 doprovází císařovnu Marii-Louisu a Římského krále do Vídně; 22. dubna 1815 – císařovým pobočníkem; 14. června 1815 – velitelem 1. vojenské divize; 1. ledna 1816 – odchází do výslužby; v roce 1831 se vrací na rok do zálohy; později je zpravodajem komise pověřené posouzením projektu převozu Napoleonových ostatků ze Svaté Heleny v roce 1840.

[47] brigádní generál Joseph-Laurent Demont (29.9.1747–8.5.1826), velitel 1. brigády divize Caffarelli (Bisson):

Službu zahájil ve švýcarském pluku Vigier 1. ledna 1764; 12. listopadu 1768 – podporučík; 3. června 1781 – poručík; 12. června 1785 – kapitán; 1. října 1792 – slouží ve štábu Rýnské armády; 20. května 1793 – generální adjutant šéf praporu; 13. dubna 1796 – generální adjutant šéf brigády; 5. února 1799 – brigádní generál při Helvetské armádě, slouží v Mesnardově divizi, později v Molitorově divizi; 2. března 1805 – velitelem 1. brigády Bissonovy divize Davoutova sboru; zraněn do levé paže u Slavkova; 22. prosince 1805 – divizní generál; 21. května 1807 – odchází do výslužby; 26. dubna 1808 – jmenován hrabětem císařství; 21. března 1809 – vrací se do služby, velí 4. divizi Davoutova sboru; bojuje u Abensbergu, Eggmühlu, Esslingu; 15. června 1809 – jmenován velitelem Lince a guvernérem Horního Rakouska; v roce 1814 se podílí na obraně Štrasburku; po Napoleonově pádu hlasoval pro Neyovu smrt.

[48] brigádní generál Jean-Louis Debilly (30.7.1763–14.10.1806), velitel 2. brigády divize Caffarelli (Bisson):

Službu zahajuje jako pařížský národní gardista 18. srpna 1789; 12. dubna 1792 – kapitánem kanonýrské roty svého praporu; 25. května 1792 – generální adjutant pařížského dělostřelectva; 18. března 1793 – náčelníkem dělostřeleckého štábu Pobřežní armády; 1. července 1793 – jmenován provizorně generálním adjutantem šéfem praporu; 9. prosince 1794 – jmenován provizorně generálním adjutantem šéfem brigády a náčelníkem Kléberova štábu u Mohuče (potvrzeno 3. února 1795); v letech 1795–1800 slouží postupně u armády Sambry-a-Mázy, u Německé, Dunajské, Anglické a Rýnské armády, s níž bojuje u Hohenlindenu; 20. prosince 1801 – velitelem departementu Deux-Nèthes; 29. srpna 1805 – velitelem 1. brigády Bissonovy divize 3. sboru; v říjnu 1805 je velitelem Mnichova; bojuje u Slavkova; 14. února 1806 – převelen do divize generála Moranda; padne v bitvě u Auerstädtu.

[49] brigádní generál Georges-Henri Eppler (15.7.1760–2.4.1806), velitel 3. brigády divize Caffarelli (Bisson):

Službu zahájil ve švýcarském pluku Salis-Grison 31. května 1774; 1. října 1792 – podporučíkem svobodné roty Dordogne; 1. října 1793 – kapitánem 14. (bis) praporu lehké pěchoty; 25. června 1794 – šéfem praporu 14. lehké půlbrigády; koncem roku 1796 je přeřazen k Italské armádě; bojuje na Piavě a Tagliamentu; v květnu 1798 odplouvá do Egypta, účastní se obsazení Malty, dobytí Alexandrie a Káhiry; 29. října 1798 – šéfem brigády 21. lehké půlbrigády, je několikrát raněn; 27. dubna 1801 – generálem Menouem provizorně jmenován brigádním generálem (potvrzeno 14. prosince 1801); 29. srpna 1805 – velitelem 3. brigády Bissonovy divize 3. sboru Velké armády; bojuje u Slavkova; umírá vyčerpáním po návratu do Francie.

[50] divizní generál Louis-Gabriel Suchet (2.3.1770–3.1.1826), velitel 3. pěší divize 5. armádního sboru:

V roce 1791 nastoupil službu u jezdectva národní gardy v Lyonu; mezi květnem 1792 a zářím 1793 se stal postupně podporučíkem a kapitánem svobodné roty Ardèche; 20. září 1793 – zvolen prvním podplukovníkem 4. dobrovolnického praporu Ardèche; v prosinci zajal při obléhání Toulonu britského generál O’Haru; v letech 1794–1797 sloužil u Italské armády; bojoval u Loana, Dega, Lodi, Castiglione, Acole, Rivoli; 28. října 1797 – provizorně jmenován šéfem brigády 18. řadové půlbrigády; 23. března 1798 – brigádní generál; v letech 1798–1800 sloužil u Mohučské, Dunajské a Italské armády; 10. července 1799 – divizní generál, náčelník štábu generála Jouberta; 24. července 1801 – generálním inspektorem pěchoty; 26. srpna 1805 – velitelem 4. divize 4. sboru Velké armády; 10. října 1805 – divize přeřazena k 5. sboru, bojuje u Ulmu, Hollabrunnu a Slavkova; v letech 1806 a 1807 se účastní bitev u Jeny, Pultusku, Ostrolenky; 19. března 1808 – jmenován hrabětem císařství; 2. října 1808 – velitelem 1. divize 5. sboru Španělské armády; 5. dubna 1809 – velitelem 5. sboru, pozdější Aragonské armády; 8. července 1811 – jmenován maršálem císařství; 24. ledna 1812 – jmenován vévodou z Albufery; 18. listopadu 1813 – generálplukovníkem císařské gardy místo Bessièresa; 22. dubna 1814 – velitelem Jižní armády; 26. dubna 1815 – velitelem Alpské armády, během Sta dnů bojuje v Savojsku.

[51] brigádní generál Michel-Marie Claparède (28.8.1770–23.10.1842), velitel 1. brigády divize Suchet:

Službu zahájil jako dobrovolník 4. praporu departementu Hérault 1. února 1793; 22. listopadu 1793 – prvním podplukovníkem svého praporu; 22. března 1794 – opět kapitánem; v letech 1794–1795 slouží u armády Cherbourgského pobřeží, od 1. ledna 1796 u armády Oceánského pobřeží; v letech 1798–1799 sloužil v Itálii; 14. července 1799 – generálem Moreauem je provizorně jmenován šéfem praporu (potvrzeno 30. listopadu 1799) a slouží v jeho štábu jako štábní adjunkt; generála Moreaua následuje k Rýnské armádě; 8. září 1800 – jmenován adjutant-komandantem; bojuje u Hohenlindenu; 28. října 1801 – zařazen do štábu armády pro Santo Domingo; 5. srpna 1802 – generálem Leclercem provizorně jmenován brigádním generálem (potvrzeno 27. listopadu 1802); v srpnu 1803 se ze zdravotních důvodů vrací do Francie; 10. června 1805 – začleněn do Oudinotovy granátnické divize; 11. září 1805 – přeřazen k Suchetově divizi, kde velí předvoji; u Slavkova velí pěchotě na Santonu a ve Tvarožné; účastní se tažení let 1806–1807; zraněn u Pultusku; 10. března 1808 – jmenován hrabětem císařství; 8. října 1808 – divizní generál; 9. dubna 1809 – velitelem 1. (později 2.) divize Oudinotova sboru; bojuje u Ladshutu, Pasova, je zraněn u Esslingu; bojuje u Wagramu a je zraněn u Znojma; v říjnu 1809 je pověřen velením 1. vojenského okrsku v Ilýrii; v letech 1810–1812 slouží na Pyrenejském poloostrově; 2. dubna 1812 – s polskou divizí (Viselskou legií) podřízen císařské gardě pro ruské tažení; bojuje u Smolenska, Borodina, Vinkova a Krasnoje, je zraněn u Bereziny; 7. srpna 1813 – velitelem 43. divize 14. sboru; 11. listopadu 1813 zajat v Drážďanech a v zajetí bude držen v Brně, do Francie se vrátí až v květnu 1814; během Sta dní zůstal v ústraní; až do své smrti sloužil v různých štábních funkcích, od 27. prosince 1839 v rámci 1. sekce hlavního štábu jako důstojník, který měl vrchní velení ve střetu s nepřítelem.

[52] brigádní generál Nicolas-Léonard Bagert Beker (13.1.1770–18.11.1840), velitel 2. brigády divize Suchet:

Službu zahájil jako dragoun pluku Languedoc 29. prosince 1786; v letech 1792–1793 sloužil u Severní armády a byl zraněn u Valmy; 20. dubna 1793 – podporučíkem 6. husarského pluku; 25. září 1793 – pobočníkem generála Bonnaira; 21. prosince 1794 – generální adjutant šéf praporu; 13. června 1795 – generální adjutant šéf brigády; v letech1795–1798 sloužil v Severní a Alpské armádě a v armádě Sambry-a-Mázy; v dubnu 1797 – náčelníkem štábu generála Neye, poté Dejeana; 29. března 1798 – připlouvá na Santo Domingo jako náčelník štábu generála Hédouvilla; 22. ledna 1799 – zpět v Evropě, slouží v Sérurierově divizi Italské armády; 2. ledna 1801 – brigání generál při Rýnské armádě, divize generála Grouchyho; 31. srpna 1805 – velitelem 1. brigády Suchetovy divize, 10. října přebírá 2. brigádu; bojuje u Slavkova a 24. prosince 1805 je jmenován divizním generálem; s jezdectvem se účastní tažení let 1806 a 1807; 11. května 1807 – náčelníkem štábu maršála Massény; v červnu 1808 je jmenován hrabětem z Monsu; 23. února 1809 – náčelníkem štábu 4. sboru Německé armády pod Massénou; bojuje u Esslingu; pro nevhodnou kritiku císaře odeslán do Francie; 6. prosince 1811 – odchází do výslužby; 20. června 1815 se účastní obrany Paříže; 25. června 1815 – velí Napoleonově eskortě a přivádí jej na HMS Bellerophon; na krátko je zadržen a sledován; v letech 1818–1835 slouží ve štábu.

[53] brigádní generál Jean-Marie-Mellon-Roger Valhubert (22.10.1764–3.12.1805), velitel 3. brigády divize Suchet:

22. října 1791 se stává prvním podplukovníkem 1. dobrovolnického praporu departementu la Manche; v letech 1792–1793 slouží u Severní armády; je zajat při kapitulaci Quesnoy a ze zajetí se vrátí až v listopadu 1795; v letech 1795–1799 slouží u Vnitřní armády; bojoval u Montebella a byl zraněn u Marenga a Pozzola; 29. srpna 1803 byl povýšen do hodnosti brigádního generála; v roce 1805 byl velitelem 2. brigády Suchetovy divize 4. sboru Velké armády, od 10. října pak velitelem 3. brigády této divize (64. a 88. řadový pluk); 2. prosince 1805 bude zraněn výbuchem granátu a zranění podlehne o den později v Brně (podle některých pramenů později); je jediným francouzským generálem, který byl u Slavkova smrtelně raněn.

[54] maršál Joachim Murat (25.3.1767–13.10.1815), Zástupce Císaře, velitel Jezdecké zálohy:

Službu zahájil jako jízdní myslivec pluku Ardennes 23. února 1787; 15. října 1792 – podporučík svobodné eskadrony přiřazené k 12. mysliveckému pluku; 31. října 1792 – poručík; v letech 1792–1793 sloužil u Severní armády; 14. dubna 1793 – generálem Dampierrem provizorně jmenován kapitánem a pobočníkem; 1. května 1793 – generálem Dampierrem provizorně jmenován šéfem eskadron 16. mysliveckého (potvrzeno 14. srpna 1793 a přeřazen k 21. pluku); 13. vendémiairu přiváží na Bonapartův rozkaz 40 kanónů ze Sablons k Tuileries a přispívá rozhodující měrou k Bonapartově úspěchu toho dne; 2. února 1796 – šéf brigády; 29. února 1796 – prvním pobočníkem generála Bonaparta; 10. května 1796 – brigádní generál; účastní se italského tažení; v roce 1798 projde Anglickou, Římskou a Orientální armádou; vyznamenal se při dobytí Alexandrie, velel jezdectvu při tažení do Sýrie; 25. července 1799 – na bitevním poli u Abukíru jmenován generálem Bonapartem do hodnosti divizního generála (potvrzeno 19. října 1799); z Egypta odplouvá s Bonapartem 22. srpna 1799; účastní se převratu 18. brumairu; 2. prosince 1799 – velitelem konzulární gardy; 1. dubna 1800 – velitelem jezdectva Záložní armády; u Marenga si vyslouží čestnou šavli; 19. května 1804 – maršálem císařství; 30. srpna 1805 – zástupce vrchního velitele a velitel jezdecké zálohy Velké armády; účastní se tažení let 1805–1807, bojuje u Slavkova, Jeny, Jílového a Heilsbergu, obsazuje Königsberg; 20. února 1808 – jako Napoleonův zástupce vrchním velitelem Španělské armády; tvrdě potlačuje povstání v Madridu; 15. července 1808 – králem neapolským; dobývá ostrov Capri, jehož guvernérem je Hudson Lowe, budoucí věznitel Napoleona na Svaté Heleně; velí jezdectvu Velké armády při tažení do Ruska v roce 1812; po návratu z Ruska tajně vyjednává s Rakouskem a Anglií; od srpna 1813 slouží jako velitel jezdectva Velké armády v Sasku; bojuje u Drážďan a Lipska; po porážce se vrací do Neapolska a zavazuje se postavit proti Francii 30 tisíc mužů; po Napoleonově abdikaci se přesto necítí jistý a během jeho návratu z Elby jej ujišťuje o své loajalitě; dobývá Modenu a Florencii, ale je poražen u Tolentina; 21. května 1815 se vrací do Francie a nabízí své služby Napoleonovi, bez odpovědi; po Waterloo prchá na Korsiku a po pokusu o vylodění u Pizza je zajat, odsouzen k smrti a popraven.

[55] divizní generál Auguste-Daniel Belliard (25.5.1769–28.1.1832), náčelník štábu Jezdecké zálohy:

Službu zahájil v roce 1789 v občanské rotě, která bude včleněna do národní gardy; 8. prosince 1791 – zvolen kapitánem 1. dobrovolnického praporu departementu Vendée; 22. srpna 1792 – ve štábu generál Dumourieze, bojuje u Valmy, vyznamená se u Jemappes; 8. března 1793 – generální adjutant šéf praporu; 10. září 1795 – po ročním suspendování a službě u mysliveckého pluku jmenován generálním adjutantem šéfem brigády; v červnu 1796 se stává náčelníkem štábu Sérurierovy divize Italské armády, bojuje u Castiglione a je zraněn u Caldiera; 18. listopadu 1796 – na bitevním poli u Arcole generálem Bonapartem jmenován brigádním generálem (potvrzeno 6. prosince 1796); 23. června 1798 – velitelem 1. brigády Desaixovy divize Orentální armády, účastní se obsazení Malty, Alexandrie, bojuje u pyramid; 25. dubna 1800 – Kléber jej provizorně jmenuje divizním generálem (potvrzeno 6. září 1800); 30. srpna 1805 – náčelníkem štábu prince Murata; účastní se tažení let 1805–1807; 22. srpna 1808 – náčelníkem štábu generála Jourdana; v letech 1808–1810 je guvernérem Madridu; 12. června 1812 – náčelníkem štábu Muratovy jezdecké zálohy pro tažení do Ruska; zraněn u Možajsku; 5. prosince 1812 – generálplukovníkem kyrysníků; 19. července 1813 – zástupcem generálního majora Velké armády v Sasku, zraněn u Lipska, bojuje u Hanavy a Montmirail, Fère-Champenoise a brání Paříž; 14. července 1814 – generálním inspektorem kyrysníků; 16. března 1815 – náčelníkem štábu královské armády vévody de Berry; doprovází krále do Belgie, ale vrací se do Paříže a stává se Napoleonovým vyslancem k Muratovi; 9. června 1815 – velitelem 3. a 4. vojenské divize; po králově návratu krátce vězněn.

[56] divizní generál Etienne-Marie-Antoine Champion de Nansouty (30.5.1768–12.2.1815), velitel 1. těžké jezdecké divize:

Žák Briennské školy a od 21. října 1782 šlechtický kadet Vojenské školy v Paříži; 26. března 1785 – podporučík jezdeckého pluku Bourgogne; 6. dubna 1788 – zastupující kapitán; 20. prosince 1791 – adjunkt generálního adjutanta Ponceta, poté pobočník maršála Lucknera; 5. března 1792 – podplukovník 2. jízdního mysliveckého pluku; v letech 1792–1801 sloužil u Rýnské armády; 9. listopadu 1793 – šéfem brigády 9. jezdeckého pluku; 29. srpna 1799 – brigádní generál; bojuje u Stockachu a Memmingenu; 24. března 1803 – divizní generál; 24. srpna 1805 – velitelem 1. divize těžkého jezdectva záložního jezdectva Velké armády; účastní se tažení let 1805–1807; bojuje u Slavkova, Golyminu, Jílového, Friedlandu; 27. července 1808 – jmenován hrabětem císařství; v listopadu 1808 doprovází Napoleona do Španělska jako jeho první podkoní; 17. dubna 1809 – přebírá velení 1. divize těžkého jezdectva Německé armády; bojuje u Abensbergu, Eggmühlu, Esslingu, Wagramu; 15. února 1812 – velitelem 1. záložního jezdeckého sboru pro tažení do Ruska; zraněn u Borodina; 14. ledna 1813 – generálplukovníkem dragounů; 29. července 1813 – vrchním velitelem gardového jezdectva; bojuje u Drážďan a Lipska, zraněn u Hanavy; účastní se francouzského tažení v roce 1814, zraněn u Craonne; 6. července 1814 – kapitán-poručíkem 1. roty (šedých) mušketýrů.

[57] brigádní generál Joseph Piston (30.9.1754–21.3.1831), velitel 1. brigády divize Nansouty:

Službu zahájil jako dobrovolník Flanderské legie 6. března 1772; 15. září 1791 – podporučík; 29. června 1792 – poručík; v letech 1792–1793 sloužil u Severní armády a vyznamenal se u Neerwindenu; 23. září 1793 – brigádní generál; v letech 1794–1796 sloužil v Alpské armádě; po krátké služební přestávce sloužil v rámci 19. vojenské divize; 30. srpna 1805 – velitelem lehké jezdecké brigády 5. sboru Velké armády; v říjnu 1805 přebírá velení 1. (karabinické) brigády 1. těžké jezdecké divize; bojuje u Slavkova; 21. prosince 1805 – divizní generál; v červnu 1808 je jmenován baronem císařství a 11. srpna 1808 odchází do výslužby.

[58] brigádní generál Armand Lebrun Lahoussaye (20.10.1768–19.6.1846), velitel 2. brigády divize Nansouty:

15. září 1791 se stává podporučíkem 82. pěšího pluku; 6. listopadu 1792 – kapitán Mozelské legie a pobočník generála Beurnonvilla; v letech 1792–1796 sloužil u Mozelské armády; 27. února 1793 – šéf eskadron; 21. března 1794 – šéf brigády 3. husarského pluku; v letech 1796–1801 prošel armádami Sambry-a-Mázy, Rýnskou pozorovací, Anglickou, Dunajskou a Rýnskou; 1. února 1804 – brigádní generál; 29. srpna 1805 – velitelem 2. brigády 1. těžké jezdecké divize Velké armády; účastní se tažení let 1805–1807, bojuje u Slavkova; 14. května 1807 – divizní generál, velitelem 4. dragounské divize; v letech 1807–1811 slouží ve Španělsku, účastní se dobytí Madridu, bojuje u la Coruni; 9. ledna 1812 – velitelem 6. dragounské divize v Německu; s Grouchyho 3. záložním jezdeckým sborem se účastní ruského tažení, je zraněn u Borodina a zajat u Vilna; do Francie se vrací v červnu 1814; 6. dubna 1815 – velitelem 2. jezdecké divize 1. sboru; v červnu 1815 slouží na ministerstvu války; v roce 1819 je jmenován hrabětem; v roce 1823 se stává generálním inspektorem četnictva; 1. listopadu 1833 – odchází do výslužby.

[59] brigádní generál Antoine-Louis Saint-Germain (8.12.1761–4.10.1835), velitel 3. brigády divize Nansouty:

Službu zahájil v Lunévilleském četnictvu 15. února 1778; 20. října 1781 – poručíkem ve Waldnerově cizinecké legii; v roce 1784 pro nedisciplinovanost vyřazen; 30. března 1790 – zapisuje se u pařížské národní gardy; 22. července 1790 – kapitánem jezdectva; v letech 1792–1793 slouží u Severní a Ardenské armády; 16. prosince 1792 – podplukovníkem husarů Ardenské legie; 24. ledna 1793 – šéf brigády Ardenské legie; v letech 1795–1797 sloužil u Severní armády a u armády Samby-a-Mázy; je několikrát zraněn; v letech 1800–1805 slouží u Dunajské, Rýnské a Hannoverské armády; bojuje pod Neyem u Hohenlindenu; 1. února 1805 – brigádní generál; 7. června 1805 – velitelem 3. brigády 1. těžké jezdecké divize Velké armády; účastní se tažení let 1805–1806; 15. ledna 1809 – jmenován baronem císařství; 30. března 1809 – velitelem 1. brigády Nansoutyho divize; bojuje u Esslingu; 12. července 1809 – divizní generál a přebírá Saint-Sulpuceovu divizi; 15. února 1812 – velitelem 1. kyrysnické divize 1. záložního jezdeckého sboru Velké armády; zraněn u Borodina; 4. dubna 1813 – velitelem 1. jezdecké pochodové divize 2. jezdeckého sboru, bojuje u Lützenu; 15. srpna 1813 – velitelem 2. divize těžkého jezdectva 2. jezdeckého sboru v Sasku; 28. září 1813 – jmenován hrabětem císařství; bojuje u Hanavy; v roce 1814 bojuje u Vauchamps, Vendeuvre a Saint-Dizier; v květnu 1814 se stává generálním inspektorem jezdectva; 7. června 1815 – pověřen organizací jezdectva Alpské armády; od 1. srpna 1815 je postaven mimo službu; 1. července 1818 – generálním inspektorem jezdectva 15. a 16. vojenské divize; 30. srpna 1826 – odchází do výslužby; nakrátko se vrací do zálohy v letech 1831 a 1832.

[60] divizní generál Jean-Joseph-Ange d’Hautpoul (13.5.1754–14.2.1807), velitel 2. těžké jezdecké divize:

Službu zahájil jako dragoun legie du Dauphiné 15. září 1771; 29. prosince 1777 – kapitán; 10. března 1792 – poručík; 15. srpna 1792 – podplukovník; 21. března 1794 – šéf brigády; 3. dubna 1794 – u Severní armády jmenován provizorně brigádním generálem (potvrzeno 13. června 1795); bojoval u Fleurusu, byl zraněn u Altenkirchen; 10. října 1796 – divizní generál; 23. ledna 1797 – vrchním velitelem těžkého jezdectva armády Sambry-a-Mázy, v roce 1798 a 1799 slouží u Mohučské a Dunajské armády, bojuje u Stockachu; v roce 1800 slouží u Rýnské armády, vyznamenává se u Engenu a Hohenlindenu; 24. července 1801 – generální inspektor jezdectva; 24. srpna 1805 – velitelem 2. divize těžkého jezdectva Velké armády; bojuje u Slavkova; účastní se tažení roku 1806 Pruskem, umírá v důsledku vážného zranění, jež utrpěl u Jílového.

[61] brigádní generál Raymond-Gaspard de Bonardi, hrabě de Saint-Sulpice (23.10.1761–20.6.1835), velitel 1. brigády divize d’Hautpoul:

29. září 1777 se stal podporučíkem dragounského pluku Monsieur; 12. července 1781 – kapitán; 12. července 1792 – podplukovník 2. dragounského pluku; 26. října 1792 – plukovník 12. dragounského pluku; po suspendování pro šlechtický původ se vrací do služby 8. května 1795; 21. června 1795 – generální adjutant šéf brigády; 30. března 1797 – šéf brigády 5. jízdního mysliveckého pluku při Batavské armádě; 5. května 1799 – šéf brigády 19. jezdeckého pluku; 24. března 1803 – brigádní generál; 1. září 1805 – velitelem 1. brigády 2. těžké jezdecké divize Velké armády; účastní se tažení let 1805–1807; je zraněn u Jílového; 14. února 1807 – divizní generál; 6. června 1808 – hrabě císařství; 30. března 1809 – nasazen v jezdecké záloze Německé armády, bojuje u Abensbergu, Eggmühlu, Esslingu; 12. července 1809 – velícím plukovníkem gardových dragounů; 18. března 1811 – velitelem kolony stíhající odpírače vojenské služby; 10. ledna 1812 – velitelem 2. kyrysnické divize 2. záložního jezdeckého sboru Velké armády; v ruském tažení velí gardovým dragounům; 8. dubna 1813 – plukovníkem 4. pluku čestných gard; účastní se saského tažení v roce 1813 a v březnu 1814 slouží pod maršálem Augereauem v Lyonu; v květnu 1815 se stává velitelem 22. vojenské divize; 18. října 1815 odchází do výslužby; v roce 1831 se vrací do zálohy a definitivně do výslužby odchází 1. května 1832.

[62] divizní generál Frédéric-Henri Walther (20.6.1761–24.11.1813), velitel 2. dragounské divize:

Službu zahájil jako husar pluku Bercheny 16. května 1781; 22. září 1789 – podporučík; 10. května 1792 – poručík; 1. září 1792 – kapitán; zraněn u Neerwindenu; v letech 1792–1796 slouží u Severní a poté u Alpské armády; 1. května 1793 – šéf eskadron; 27. září 1793 – provizorně jmenován šéfem brigády a již 22. října 1793 jmenován do hodnosti brigádního generála; v listopadu 1796 přeřazen k Italské armádě; v letech 1798–1800 slouží postupně v Anglické, Mohučské, Dunajské a Helvetské armádě; zraněn na Illeru, vyznamenal se a byl zraněn u Hohenlindenu; 27. srpna 1803 – divizní generál; 26. srpna 1805 – velitelem 2. dragounské divize Velké armády; zraněn u Slavkova; 20. května 1806 – major-plukovníkem jízdních granátníků císařské gardy; v letech 1806–1807 se účastní pruského i polského tažení v čele gardové těžké jezdecké divize; 26. dubna 1808 – jmenován hrabětem císařství; 2. října 1808 – velí gardovému jezdectvu ve Španělsku; mezi březnem a říjnem 1809 velí 3. divizi jezdectva císařské gardy v Německu; účastní se ruského tažení v roce 1812 a během saského tažení velí od dubna 1813 gardovým jízdním granátníkům; 15. srpna 1813 – zástupcem generála Nansoutyho ve velení gardovému jezdectvu; bojuje u Hanavy, zemřel vyčerpáním o měsíc později.

[63] brigádní generál Horace-François-Bastien Sébastiani de la Porta (17.11.1772–20.7.1851), velitel 1. brigády divize Walther:

27. srpna 1789 se stává podporučíkem pěšího pluku Vintimille; 15. dubna 1793 – poručíkem 15. praporu lehké pěchoty; 9. prosince 1793 – pobočníkem generála Rochona, od června 1794 generála Casabiancy u Alpské armády; 19. března 1795 – kapitán; 20. června 1795 – převelen k 9. dragounskéhmu pluku; v letech 1795–1799 sloužil u Alpské a Italské armády; zraněn u Dega, bojuje u Arcole; 19. února 1798 – provizorně jmenován šéfem eskadron (potvrzeno 24. ledna 1799); 20. dubna 1799 – jmenován provizorně šéfem brigády 9. dragounského pluku (potvrzeno 13. srpna 1799); účastní se brumairového převratu, a poté je nasazen v rámci Záložní armády; bojuje u Marenga; 29. srpna 1803 – brigádní generál; 22. září 1805 – velitelem 1. brigády Waltherovy divize Velké armády; bojuje u Vyškova a je zraněn u Slavkova; 21. prosince 1805 – divizní generál; koncem roku 1806 jmenován velvyslancem v Turecku, kde se v únoru 1807 podílí na odražení britského útoku na Konstantinopol; 7. září 1808 – velitelem 1. divize 4. sboru Španělské armády a ve Španělsku slouží do roku 1812; 31. prosince 1809 – jmenován hrabětem císařství; v květnu 1812 se stává velitelem 2. divize lehkého jezdectva 2. záložního jezdeckého sboru Velké armády; 7. září 1812 přebírá 2. jezdecký sbor po smrti generála Montbruna, a bude mu velet i v Německu od 15. února 1813; zraněn kopím u Lipska, bojuje u Hanavy; v roce 1814 bojuje u Châlons-sur-Marne, Troyes, Remeše, Arcis-sur-Aube a Saint-Dizier; během Sta dní pověřen mj. 13. června 1815 obranou pravého břehu Seiny; v srpnu 1815 odchází do Anglie; po desetiletí se věnuje politice a diplomacii, a 21. října 1840 je jmenován maršálem Francie.

[64] brigádní generál Mansuy-Dominique Roget (20.10.1760–9.1.1832), velitel 2. brigády divize Walther:

Službu zahájil jako dragoun pluku Royal 13. května 1777; v letech 1792–1793 sloužil u Rýnské armády; 24. května 1793 – podporučík; 29. listopadu 1793 – pobočníkem generála Canuela; 16. ledna 1794 – generální adjutant šéf eskadron; 31. října 1795 – generální adjutant šéf brigády; 4. března 1797 – šéf brigády 13. dragounského pluku; v letech 1798–1800 slouží u Helvétské armády; 11. května 1799 – provizorně jmenován brigádním generálem(potvrzeno 10. června 1799); 1. září 1805 – velitelem brigády Waltherovy divize Velké armády; bojuje u Slavkova; účastní se tažení let 1806–1807; 30. prosince 1806 – divizní generál; 20. května 1807 – velitelem 3. vojenské divize; krátce slouží ve Španělsku a 9. března 1809 se vrací do Met jako velitel 3. vojenské divize; 4. února 1815 – odchází do výslužby.

[65] brigádní generál André-Joseph Boussart (13.11.1758–10.8.1813), velitel 3. brigády divize Walther:

Službu zahájil jako kadet v rakouské armádě a během revoluce v roce 1789 přešel na stranu belgických povstalců a stal se kapitánem; 28. července 1792 – poručíkem dragounského pluku du Hainaut; 1. října 1792 – kapitánem 3. svobodné roty belgických dragounů Severní armády; 1. března 1793 – podplukovník; 5. července 1793 – šéf eskadron 20. dragounského pluku; slouží u Italské armády; zraněn u Mondovi, bojuje u Castiglione; 7. ledna 1797 – šéf brigády 20. dragounského pluku; v květnu 1798 podřízen Orientální armádě, zraněn při dobývání Alexandrie; bojuje u pyramid, Abukíru; 23. září 1800 – generálem Menouem provizorně jmenován brigádním generálem (potvrzeno 14. prosince 1801); 8. října 1803 – podřízen 2. dragounské divizi armády Oceánského pobřeží; 3. srpna 1805 – velitelem 2. brigády divize pěších dragounů; 3. října 1805 – přebírá velení 3. brigády 2. dragounské divize Velké armády, bojuje u Slavkova; účastní se tažení roku 1806, bojuje u Jeny, je vážně zraněn u Pultusku; 3. listopadu 1807 – velitelem jezdectva 2. pozorovacího sboru Girondy, bojuje u Baylénu, kde je zajat; do Francie se vrací v prosinci 1808 a opět slouží ve Španělsku, zraněn u Leridy, bojuje u Vinaros, Sagonty, Batary; 10. února 1809 – jmenován baronem císařství; 16. března 1812 – divizní generál, umírá v důsledku utržených zranění.

[66] brigádní generál Edouard-Jean-Baptiste Milhaud (10.1.1766–8.1.1833), velitel lehké jezdecké brigády přiřazené divizi Walther:

V roce 1788 byl žákem ženijní školy námořnictva, poté sloužil jako podporučík jednoho z koloniálních pluků a v letech 1791 a 1792 byl zvolen velitelem národní gardy v Arpajon a legie národní gardy v kantonu Aurillac; zvolen do Konventu, opakovaně se stal členem vojenského výboru; 9. května 1793 – kapitánem 14. jízdního mysliveckého pluku; 22. července 1793 – šéfem eskadron 20. jízdního mysliveckého pluku; 28. ledna 1796 – šéfem brigády 5. dragounského pluku; v letech 1796–1797 sloužil u Italské armády, byl zraněn u Saint-Michel; 9. listopadu 1799 byl velitelem Lucemburského paláce, 10. listopadu Muratovým náčelníkem štábu v Saint-Cloud během Bonapartova převratu; 5. ledna 1800 – brigádní generál; 23. května 1800 – nasazen u Záložní armády; 7. července 1803 – velitelem Ligurie; 20. října 1805 – velitelem lehké jezdecké brigády přiřazené k Waltherově dragounské divizi; obsazuje Linec, bojuje u Slavkova; účastní se tažení let 1806–1807 v Prusku a Polsku; 30. prosince 1806 – divizní generál, velitel 3. dragounské divize; bojuje u Jílového; 10. března 1808 – jmenován hrabětem císařství; v letech 1808–1812 slouží na Pyrenejském poloostrově, bojuje u Talavery, Almonacid, Ocany; 13. července 1812 – nadpočetným důstojníkem hlavního štábu Velké armády; 5. dubna 1813 – velitelem 1. pochodové divize 1. jezdeckého sboru v Německu; 9. srpna 1813 – velitelem 6. dragounské divize v Sasku; účastní se tažení roku 1814, bojuje u Saint-Dizier, Brienne, La Rothière; 4. února 1815 – odchází do výslužby; v květnu 1815 je jmenován velitelem 4. jezdeckého sboru, bojuje u Ligny a Waterloo; 18. října 1815 – odchází do výslužby. V letech 1831–1832 se vrací do zálohy.

[67] brigádní generál Charles-Joseph Boyé (11.2.1762–16.5.1832), velitel 3. dragounské divize (Beaumont) a její 1. brigády

Službu zahájil jako husar pluku Conflans 12. února 1778; 17. prosince 1791 – podporučík; bojoval u Valmy; 29. října 1792 – kapitán; bojoval u Neerwindenu; 21. května 1791 – šéf eskadron; 25. dubna 1794 – šéf brigády; 10. června 1794 – provizorně jmenován brigádním generálem (potvrzeno 13. června 1795); slouží u armády Sambry-a-Mázy, po pádu z koně je od 13. května 1796 do 11. července 1799 mimo službu; bojuje u Zurichu s Helvetskou armádu a Hohenlindenu s Rýnskou armádou; 2. ledna 1802 – velitelem departementu Nord; 21. září 1805 – velitelem 1. brigády 3. dragounské divize Velké armády; bojuje u Slavkova (v čele divize), účastní se tažení let 1806–1807; 2. července 1808 – jmenován baronem d’Abaumont; 17. ledna 1809 – velitelem Vittorie; 31. července 1812 – odchází do výslužby.

[68] brigádní generál Nicolas-Joseph, baron Schlfauldt řečený Scalfort (16.2.1752–3.11.1833), velitel 2. brigády divize Boyé (Beaumont):

Službu zahájil jako dragoun pluku Lanan 1. dubna 1768; 25. ledna 1792 – podporučík; v letech 1792–1795 sloužil u Rýnské armády; 15. května 1792 – poručík; 25. února 1793 – kapitán; 10. listopadu 1793 – šéf eskadron; 26. srpna 1794 – šéf brigády 4. jízdního mysliveckého pluku; v letech 1795–1797 slouží u Západní, Holandské a Italské armády; 29. srpna 1809 – brigádní generál; 26. srpna 1805 – velitelem 2. brigády 3. dragounské divize Velké armády; zraněn u Slavkova; 17. července 1806 – slouží v Neapolské armádě; 21. prosince 1808 – jmenován baronem císařství; 15. května 1809 – odchází do výslužby.

[69] divizní generál François-Etienne Kellermann (4.8.1770–2.6.1835), velitel lehké jezdecké divize 1. sboru (detašované k Jezdecké záloze):

14. srpna 1785 se stává zastupujícím podporučíkem husarského pluku Colonel Général; v letech 1791–1793 pobýval ve Spojených státech, a v jeho nepřítomnosti: 1. května 1791 – podporučík; 10. května 1792 – poručík; 31. května 1792 – kapitánem pěchoty Kellermannovy legie; 29. listopadu 1792 – jmenován nadpočetným pobočníkem v hodnosti podplukovníka u svého otce, generála Kellermanna; jímž se skutečně po návratu ze Spojených států stává, ale již 12. října 1793 je spolu s otcem funkce zbaven a nakrátko zatčen; 8. července 1794 – dobrovolníkem 1. husarského pluku u Alpské armády; 9. března 1795 – opět pobočníkem svého otce; 25. března 1796 – provizorně jmenován generálním adjunktem šéfem brigády při Italské armádě (potvrzeno 8. května 1796); bojuje u Lodi, Milána, Mantovy, Arcole, Rivoli; zraněn při přechodu Tagliamenta; 28. května 1797 – brigádní generál; i nadále slouží v Itálii v rámci Římské, Neapolské a Italské armády; 20. dubna 1800 – velí brigádě v Muratově jezdectvu Záložní armády; u Marenga vede rozhodující jezdecký útok; 5. července 1800 – divizní generál; 1. dubna 1804 – velitelem jezdectva Hannoverské armády; 17. září 1805 – velitelem jezdecké divize 1. sboru Velké armády; zraněn u Slavkova; v letech 1807–1812 slouží na Pyrenejském poloostrově; z důvodu nemoci se neúčastní ruského tažení, 18. března 1813 na vlastní žádost odchází do výslužby, ale již 8. dubna je jmenován velitelem jezdectva 3. sboru v Sasku; bojuje u Lützenu, Budyšína; 7. června 1813 – velitelem 4. (polského) jezdeckého sboru; bojuje u Drážďan a Wachau; během francouzského tažení roku 1814 bojuje u Mormantu, Bar-sur-Aube a Saint-Dizier; 3. června 1815 – velitelem 3. jezdeckého sboru Severní armády; účastní se bitev u Quatre-Bras a Waterloo, kde je raněn; 31. srpna 1817 – jmenován markýzem z Valmy (vévodou se stane 12. září 1820 po smrti svého otce).

[70] brigádní generál Frédéric-Christophe-Henri-Pierre-Claude, baron Vagnair řečený Marizy (8.7.1765–1.2.1811), velitel 1. brigády divize Kellermann:

Službu zahájil jako kadet u husarského pluku Conflans 11. února 1779; 2. ledna 1774 – podporučík; 27. května 1788 – poručík; 29. dubna 1792 – kapitán; 4. října 1793 – šéf eskadron u Mozelské legie; 23. června 1794 – šéf brigády 7. husarského pluku; v letech 1795–1797 slouží u Rýnské armády, poté dva roky u Helvetské a opět u Rýnské; 24. března 1803 – brigádní generál; 29. srpna 1805 – velitelem brigády Kellermannovy divize 1. sboru velké armády; zraněn u Slavkova; v říjnu 1806 se stává velitelem brigády v rámci Beaumontovy divize; 7. září 1808 – nasazen v rámci 4. dragounské divize Španělské armády; 22. listopadu 1808 – jmenován baronem císařství; zraněn při dobytí mostu dell’Arzobispo; zavražděn v Talaveře (Marizy, jméno, pod nímž je znám, bylo jménem po matce).

[71] brigádní generál Joseph-Denis, řečený baron Picard (23.7.1761–20.1.1826), velitel 2. brigády divize Kellemann:

Službu zahájil jako dragoun pluku Angoulême 3. listopadu 1780; 1. května 1790 – nastupuje k pařížské národní gardě; 13. prosince 1792 – ubytovatel-pokladník 1. četnické divize; 1. ledna 1793 – pobočníkem generála Houcharda; v letech 1793–1796 sloužil u Mozelské a Rýnské armády; 9. září 1793 – provizorně jmenován generálním adjutantem šéfem praporu; 8. listopadu 1793 – provizorně jmenován generálním adjutantem šéfem brigády (potvrzeno 6. listopadu 1794); bojuje u Castiglione, Bassana; 16. září 1796 – generálem Bonapartem jmenován do čela 1. husarského pluku; v roce 1800 je nasazen ve Švýcarsku; 26. února 1803 – brigádní generál (jmenován se zpětnou platností k 2. únoru 1800); v letech 1803–1805 slouží u Hannoverské armády; 17. září 1805 – v čele brigády Kellermannovy jezdecké divize 1. sboru Velké armády; bojuje u Slavkova; účastní se tažení let 1806 a 1807, je vážně zraněn u Jílového; 1. června 1808 – jmenován baronem císařství; po krátké službě ve Španělsku velí od 12. května 1809 1. brigádě Beaumontovy dragounské divize v Německu; 14. srpna 1809 – odchází do výslužby; 24. srpna 1812 – vrací se do služby na různé administrativní posty, 23. února 1813 se stává generálním inspektorem zásobovacího trénu; 4. září 1815 – odchází definitivně do výslužby; 16. srpna 1820 – čestné jmenování generálporučíkem.

[72] brigádní generál Anne-François-Charles Treillard (9.2.1764–14.5.1832), velitel lehké jezdecké divize 5. armádního sboru (detašované k Jezdecké záloze):

Službu zahájil jako šlechtický kadet dragounského pluku Reine 6. listopadu 1780; 19. října 1781 – podporučík; 28. dubna 1788 – druhý poručík; 6. srpna 1792 – kapitánem 3. jízdního mysliveckého pluku; v letech 1792–1794 sloužil u Severní armády; 7. dubna 1793 – šéfem eskadron 11. jízdního mysliveckého pluku; v letech 1794–1797 slouží u armády Sambry-a-Mázy, bojuje u Fleurusu; 1. září 1794 – šéfem brigády 11. jízdního mysliveckého pluku; v letech 1797–1800 slouží u Německé, Helvétské a Galo-batavské armády; 10. září 1799 – brigádní generál; v listopadu 1802 se stává velitelem departementu Seine-Inférieure; 30. srpna 1805 – velitelem brigády lehkého jezdectva 5. sboru Velké armády; bojuje u Ulmu a Slavkova; účastní se tažení roku 1806, bojuje u Saalfeldu, Jeny a je zraněn u Pultusku; 30. prosince 1806 – divizní generál; do roku 1810 slouží v administrativních funkcích; 9. března 1810 – jmenován baronem císařství; 17. dubna 1810 – velitelem 4. dragounské divize Portugalské armády; bojuje u Concepsion, Almarga, Majahondy, Vittorie; 16. července 1813 – velitelem 2. dragounské divize Pyrenejské armády, která bude v lednu odeslána do Champagne; 19. února 1814 – velitelem dragounské divize 6. jezdeckého sboru generála Kellermanna, bojuje u Saint-Dizier; 21. června 1814 (i během Sta dní) je guvernérem Belle-Isle-en-Mer; 18. října 1815 – odchází do výslužby; v letech 1831–1832 se vrací do zálohy.