Stručné historie francouzských pluků řadové a lehké pěchoty, těžkého jezdectva, dragounů, lehkého jezdectva, Císařské gardy a granátníků účastnících se bitvy u Slavkova zahrnují údaj o jejich vzniku a složení, účasti na významných taženích, zařazení v létě roku 1805, během ulmského a slavkovského tažení a bitvy u Slavkova.
1. armádní sbor (Bernadotte)[1]
1. pěší divize (Rivaud)
1. brigáda (Dumoulin): 8. pluk řadové pěchoty, 45. pluk řadové pěchoty
2. brigáda (Pacthod): 54. pluk řadové pěchoty
2. pěší divize (Drouet)
1. brigáda (Frère): 27. pluk lehké pěchoty
2. brigáda (Werlé): 94. pluk řadové pěchoty, 95. pluk řadové pěchoty
2. pěší divize (Friant)
1. brigáda (Heudelet): voltižéři 15. lehkého pluku, 108. pluk řadové pěchoty, 1. dragounský pluk
2. brigáda (Kister): 15. pluk lehké pěchoty, 33. pluk řadové pěchoty
3. brigáda (Lochet): 48. pluk řadové pěchoty, 111. pluk řadové pěchoty
4. dragounská divize (Bourcier)
1. brigáda (Laplanche): 15. dragounský pluk, 17. dragounský pluk
2. brigáda (Sahuc): 18. dragounský pluk, 19. dragounský pluk
3. brigáda[3]: 27. dragounský pluk
1. pěší divize (Saint-Hilaire)
1. brigáda (Morand): 10. pluk lehké pěchoty
2. brigáda (Thiébault): 14. pluk řadové pěchoty, 36. pluk řadové pěchoty
3. brigáda (Varé): 43. pluk řadové pěchoty, 55. pluk řadové pěchoty
2. pěší divize (Vandamme)
1. brigáda (Schinner): 24. pluk lehké pěchoty
2. brigáda (Férey): 46. pluk řadové pěchoty, 57. pluk řadové pěchoty
3. brigáda (Candras): 4. pluk řadové pěchoty, 28. pluk řadové pěchoty
3. pěší divize (Legrand)
1. brigáda (Merle): 26. pluk lehké pěchoty, 3. pluk řadové pěchoty, Batalion pádských tirajérů
2. brigáda (Levasseur): 18. pluk řadové pěchoty, 75. pluk řadové pěchoty, Batalion korsických tirajérů
Lehká jezdecká divize 4. armádního sboru (Margaron): 11. pluk jízdních myslivců, 26. pluk jízdních myslivců, 8. husarský pluk
1. pěší divize (3. sboru; Caffarelli)
1. brigáda (Demont): 17. pluk řadové pěchoty, 30. pluk řadové pěchoty
2. brigáda (Debilly): 51. pluk řadové pěchoty, 61. pluk řadové pěchoty
3. brigáda (Eppler): 13. pluk lehké pěchoty
3. pěší divize (Suchet)
1. brigáda (Claparède): 17. pluk lehké pěchoty
2. brigáda (Beker): 34. pluk řadové pěchoty, 40. pluk řadové pěchoty
3. brigáda (Valhubert): 64. pluk řadové pěchoty, 88. pluk řadové pěchoty
1. těžká jezdecká divize (Nansouty)
1. brigáda (Piston): 1. karabinický pluk, 2. karabinický pluk
2. brigáda (Lahoussaye): 2. kyrysnický pluk, 9. kyrysnický pluk
3. brigáda (Saint-Germain): 3. kyrysnický pluk, 12. kyrysnický pluk
2. těžká jezdecká divize (d’Hautpoul)
1. brigáda (Saint-Sulpice): 1. kyrysnický pluk, 5. kyrysnický pluk
2. brigáda (adjutant-komandant Fontaine): 10. kyrysnický pluk, 11. kyrysnický pluk
2. dragounská divize (Walther)
1. brigáda (Sébastiani): 3. dragounský pluk, 6. dragounský pluk
2. brigáda (Roget): 10. dragounský pluk, 11. dragounský pluk
3. brigáda (Boussart): 13. dragounský pluk, 22. dragounský pluk
Lehká jezdecká brigáda (Milhaud): 16. pluk jízdních myslivců, 22. pluk jízdních myslivců
3. dragounská divize (Boyé)
1. brigáda (Boyé): 5. dragounský pluk, 8. dragounský pluk, 12. dragounský pluk
2. brigáda (Scalfort): 9. dragounský pluk, 16. dragounský pluk, 21. dragounský pluk[7]
Lehká jezdecká divize 1. sboru (Kellermann)
1. brigáda (Marizy): 4. husarský pluk, 5. pluk jízdních myslivců
2. brigáda (Picard): 2. husarský pluk, 5. husarský pluk
Lehká jezdecká divize 5. sboru (Treillard): 9. husarský pluk, 10. husarský pluk
Pěchota (Soulès): Pluk pěších granátníků, Pluk pěších myslivců, Pěší pluk Královské gardy
Jezdectvo (Ordener): Pluk jízdních granátníků, Pluk jízdních myslivců
Divize spojených granátníků (Oudinot, Duroc)[9]
1. brigáda (Laplanche-Morthières): 1. granátnický pluk, 2. granátnický pluk
2. brigáda (Dupas): 3. granátnický pluk, 4. granátnický pluk
3. brigáda (Ruffin): 5. granátnický pluk
Řadová pěchota
3. pluk řadové pěchoty, plukovník Laurent Schobert
Pluk vznikl 18. února 1796 jako 3. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 91. a 127. bitevní půlbrigády v rámci Rýnské armády. V roce 1797 byl nasazen při Helvetské armádě, od roku 1798 pak při Italské armádě, v roce 1800 se účastnil bojů u Janova a La Verriery; 24. září 1803 byl sloučením s 83. řadovou půlbrigádou posílen na čtyři prapory; v létě roku 1805 byly dva prapory podřízeny 2. vyloďovacímu křídlu a středovému sboru Pobřežní armády, a ulmského a slavkovského tažení se účastnily tři válečné prapory v sestavě Legrandovy divize 4. armádního sboru. V den bitvy podléhal Merleově brigádě a bojoval u Telnice.
4. pluk řadové pěchoty, major Auguste-Julien Bigarré[10]
Pluk vznikl 14. března 1796 jako 4. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením následujících jednotek: 39., 130., 145., 147., 8. provizorní, 9. provizorní a 14. provizorní půlbrigády a 2. praporu 55. půlbrigády v rámci Italské armády. V roce 1796 bojoval mj. v bitvách u Castiglione, Caldiera, Arcole a Tagliementa; v roce 1800 byl nasazen na Rýnu u Engenu, Moeskirchu, Memmingenu a Hohenlindenu. V létě 1805 byly jeho dva válečné prapory součástí středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v rámci Vandammovy divize 4. armádního sboru. V den bitvy podléhaly Candrasově brigádě a 1. prapor pluku ztratil ve střetu s Kavalergardou svou orlici. Plukovníkem, který se bitvy neúčastnil, byl Napoleonův bratr Josef Bonaparte.
8. pluk řadové pěchoty, plukovník Jean-François-Etienne Autié
Pluk vznikl 19. února 1796 jako 8. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 3. bitevní půlbrigády, 9. bis praporu departementu Nord a 3. a 5. praporu distriktu Lille v rámci Severní armády. V letech 1796–1797 byl nasazen v rámci Severní armády, v letech 1797–1800 v rámci Německé, Mohučské, Dunajské a Rýnské armády, s níž bojoval u Hohenlindenu. V létě 1805 byl součástí 2. divize Hannoverské armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Rivaudovy divize 1. armádního sboru. U Slavkova byl nasazen v rámci Dumoulinovy brigády na Prateckých výšinách.
14. pluk řadové pěchoty, plukovník Jacques-François-Marc Mazas
Pluk vznikl 15. května 1796 jako 14. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 29. bitevní půlbrigády a půlbrigády de la Seine-Inférieure v rámci Vnitřní armády (v květnu 1801 přibude část 1. pluku pěších husarů); v roce 1796 a 1797 byl nasazen s Italskou armádou u Montenotte, Dega, Lodi nebo Rivoli, v roce 1799 bojoval u Novi. V létě 1805 byly dva jeho válečné prapory součástí středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Saint-Hilairovy divize 4. armádního sboru. U Slavkova bojoval 14. pluk pod brigádním generálem Thiébaultem u Prace, kde padl jeho plukovník, a na Prateckém kopci.
17. pluk řadové pěchoty, plukovník Nicolas-François Conroux
Pluk vznikl 29. ledna 1796 jako 17. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 33. a 178. bitevní půlbrigády a půlbrigády d’Eure et Landes u armády Rýnu-a-Mozely; v roce 1797 bojoval u Diersheimu, v roce 1799 u Zurichu, Novi a Mondovi. 24. září 1803 byl sloučením s 41. řadovou půlbrigádou posílen na čtyři prapory. V létě roku 1805 byly dva válečné prapory součástí 5. vyloďovacího křídla a pravého sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Bissonovy divize 3. armádního sboru. U Slavkova bojoval v sestavě Demontovy brigády téže divize pod velením generála Caffarelliho v rámci 5. sboru proti jednotkám generála Bagrationa podél olomoucké silnice.
18. pluk řadové pěchoty, plukovník Jean-Baptiste-Ambroise Ravier
Pluk vznikl 7. března 1796 jako 18. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 2. praporu 45. bitevní půlbrigády, 69., 211. bitevní, 5. a 6. provizorní půlbrigády, pařížského granátnického praporu a 3. praporu departementu Côtes-du-Nord při Italské armádě; v roce 1796 a 1797 bojoval u Dega, Castiglione, Caldiera, Arcole a Rivoli, v letech 1798–1799 se účastnil egyptského a syrského tažení. V létě roku 1805 byly jeho tři prapory ve Štrasburku v rámci 5. vojenské divize a ulmského a slavkovského tažení se účastnily oba válečné prapory v sestavě Legrandovy divize 4. armádního sboru. U Slavkova byly nasazeny v rámci Levasseurovy brigády u Kobylnice.
28. pluk řadové pěchoty, plukovník Jean-George Edighoffen
Pluk vznikl 10. října 1796 jako 28. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 1. praporu 6. pluku, 183. bitevní půlbrigády, 4. praporu departementu Lot-et-Garonne, 1. praporu departementu la Manche, 4. praporu departementu Meuse a 6. a 9. praporu záloh v rámci Vnitřní armády; v letech 1799–1800 bojoval u Vispu, Montebella, Marenga nebo Pozzola. V létě roku 1805 byly oba jeho válečné prapory součástí středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Vandammovy divize 4. armádního sboru. V den bitvy byl nasazen v Candrasově brigádě na Starých Vinihradech.
30. pluk řadové pěchoty, plukovník François Valterre
Pluk vznikl 18. února 1796 jako 30. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 72. bitevní půlbrigády a 3. praporu 175. bitevní půlbrigády v rámci armády Sabry-a-Mázy; v roce 1796 bojoval u Loana, Mantovi a Valvasonne, v letech 1799–1800 u Vapria, Novi nebo Romana. V létě roku 1805 byly jeho dva válečné prapory součástí pravého sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Bissonovy divize 3. armádního sboru. U Slavkova bojoval v sestavě Demontovy brigády téže divize pod velením generála Caffarelliho v rámci 5. sboru proti jednotkám generála Bagrationa podél olomoucké silnice.
33. pluk řadové pěchoty, plukovník Jean Saint-Raymond
Pluk vznikl 4. ledna 1796 jako 33. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 1. praporu 110. pluku, 10. a 90. bitevní půlbrigády, 5. praporu departementu de la Sarthe v rámci Alpské armády (v roce 1798 bude včleněn také 2. prapor zrušené 11. lehké půlbrigády 2. formace); v letech 1796–1797 bojoval u Cembra, Rivoli a Mantovi, v roce 1799 u Verony a Magnana. V létě roku 1805 byly jeho dva válečné prapory součástí pravého sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Friantovy divize 3. armádního sboru. U Slavkova bojoval v rámci Kisterovy brigády u Sokolnic.
34. pluk řadové pěchoty, plukovník Pierre Dumoustier
Pluk vznikl 21. prosince 1796 jako 34. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 67. pluku, 85. a 148. bitevní půlbrigády, 3. praporu departementu Seine-et-Oise, 3. praporu d’Arras a 2. pařížského praporu 3. formace v rámci armády Oceánského pobřeží; v letech 1798–1800 byl nasazen u Antibes, Novi, Mondovi, Janova. 24. září 1803 byl sloučením s 80. řadovou půlbrigádou posílen na čtyři prapory. V létě roku 1805 byl součástí 3. vyloďovacího křídla a středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Suchetovy divize 4., posléze 5. armádního sboru. U Slavkova bojoval v rámci Bekerovy brigády podél olomoucké silnice.
36. pluk řadové pěchoty, plukovník Antoine-Charles Houdard de Lamotte
Pluk vznikl 13. března 1796 jako 36. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 163. bitevní půlbrigády, 5. praporu departementu Pas-de-Calais, 4. praporu departementu Morbihan a granátníků 1. praporu departementu Moselle v rámci Severní armády; v letech 1799–1800 bojoval u Mainfeldu, Zurichu, v průsmyku Sv. Gottharda, Hohentweilu a Hohenlindenu. V létě 1805 byly jeho dva válečné prapory součástí středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Saint-Hilairovy divize 4. armádního sboru. U Slavkova pluk bojoval pod generálem Thiébaultem na Prateckém kopci.
40. pluk řadové pěchoty, plukovník François-Marc-Guillaume Legendre d‘Harvesse
Pluk vznikl 29. srpna 1796 jako 40. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením depotu 2. praporu 15. pluku, 28. a 184. bitevní půlbrigády, 2. praporu departementu Eure a 14. praporu departementu Seine-Inférieure v rámci armády Oceánského pobřeží; v roce 1796 byl nasazen u Caldiera, Arcole či Tagliamenta, v roce 1800 bojoval u Montebella, Marenga a Pozzola. V létě roku 1805 byly jeho dva válečné prapory součástí středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v rámci Suchetovy divize 4., posléze 5. armádního sboru. U Slavkova bojoval v rámci Bekerovy brigády podél olomoucké silnice.
43. pluk řadové pěchoty, plukovník Guillaume-Raymond-Amant Vivies
Pluk vznikl 19. února 1796 jako 43. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 34. bitevní půlbrigády a 3. praporu 149. bitevní půlbrigády při armádě Sambry-a-Mázy; v roce 1796 bojoval u Würzburgu, v roce 1797 u Rivoli a La Favorite, během tažení roku 1800 u Montebella, Marenga a Pozzola. V létě roku 1805 byly oba jeho válečné prapory součástí středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Saint-Hilairovy divize 4. armádního sboru. U Slavkova pluk bojoval ve Varého brigádě na Prateckých výšinách.
45. pluk řadové pěchoty, plukovník Jean-Léonard Barrie
Pluk vznikl 25. května 1796 jako 45. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 100. a 165. bitevní půlbrigády a praporu Montferme v rámci Italské armády; v letech 1796–1797 pluk bojoval u Lodi, Mantovi či Castiglione, v roce 1799 u Magnana, Cassana a Novi. V létě roku 1805 byly jeho prapory součástí 2. divize Hannoverské armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Rivaudovy divize 1. armádního sboru. U Slavkova byl nasazen v rámci Dumoulinovy brigády na Prateckých výšinách.
46. pluk řadové pěchoty, plukovník Guillaume-Latrille de Lorencez
Pluk vznikl 9. července 1796 jako 46. půlbrigáda řadové pěchoty (3. formace) na základě 2. legie des Francs armády Oceánského pobřeží; v roce 1796 byl pluk nasazen u Mondovi, v letech 1798–1800 u Ostende, Zurichu, Engenu, Hochstedtu a Hohenlinden. V létě 1805 byly jeho dva válečné prapory součástí středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Vandammovy divize 4. armádního sboru. U Slavkova bojoval v sestavě Fereyovy brigády na Prateckých výšinách.
48. pluk řadové pěchoty, plukovník Joseph Barbanègre
Pluk vznikl 7. března 1796 jako 48. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 48. bitevní půlbrigády, 2. praporu departementu Ardennes a 2. praporu departementu Nord v rámci Severní armády; v letech 1797–1798 bojoval u Mohuče, Bergenu či Castrica, v roce 1800 u Hohenlinden. V létě roku 1805 byly oba jeho válečné prapory součástí pravého sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Friantovy divize 3. armádního sboru. U Slavkova bojoval v rámci Lochetovy brigády u Sokolnic.
51. pluk řadové pěchoty, plukovník Joseph-Alphonse-Hyacinthe-Alexandre Bonnet d‘Honnières
Pluk vznikl 18. března 1796 jako 51. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 99., 105., 199. bis a 13. provizorní půlbrigády, 3. granátnické roty 14. bitevní a 2. granátnické roty 26. bitevní půlbrigády při Italské armádě; v letech 1796–1797 bojoval u Montenotte, Lodi, Castiglione, Arcole, Rivoli či Mantovi, v letech 1799–1800 u Bergenu, Biberachu nebo Hohenlinden. V létě roku 1805 byly oba jeho válečné prapory součástí 5. vyloďovacího křídla a pravého sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v rámci Bissonovy divize 3. armádního sboru. U Slavkova bojoval v sestavě Debillyho brigády téže divize pod velením generála Caffarelliho v rámci 5. sboru proti jednotkám generála Bagrationa podél olomoucké silnice.
54. pluk řadové pěchoty, plukovník Armand Philippon
Pluk vznikl 14. června 1796 jako 54. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) přeznačením 43. bitevní půlbrigády při Severní armádě; v roce 1799 bojoval u Bergenu a Alkmaeru a v roce 1800 pod generálem Moreauem u Hohenlindenu. V létě 1805 byl součástí zálohy Hannoverské armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Rivaudovy divize 1. armádního sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Pacthoda na Prateckých výšinách.
55. pluk řadové pěchoty, plukovník François-Roche Ledru des Essarts
Pluk vznikl 8. června 1796 jako 55. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 1. praporu 19. pluku, 1. praporu 58. pluku, 2. praporu departementu Haute-Vienne, 6. praporu departementu Seine-et-Oise, 2. praporu záloh a 1. praporu departementu Moselle při armádě Sambry-a-Mázy; v letech 1796–1797 bojoval u Mantovi a Rivoli, v letech 1799–1800 u Trebbie, Novi a Janova. V létě roku 1805 byly jeho dva válečné prapory součástí středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Saint-Hilairovy divize 4. armádního sboru. U Slavkova pluk bojoval pod Varého velením na Prateckých výšinách.
57. pluk řadové pěchoty, plukovník Jean-Pierre-Antoine Rey
Pluk vznikl 11. června 1796 jako 57. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 83. a 122. bitevní půlbrigády, 3. praporu 209. bitevní půlbrigády, 3. praporu 2. provizorní,1. a 3. praporu 3. provizorní půlbrigády, 1. praporu departementu Loir-et-Cher a 10. praporu departementu Isère v rámci Italské armády; v roce 1797 se vyznamenal u La Favorite, kde o něm Bonaparte prohlásil, že je „strašlivý, jehož nic nezastaví“, v letech 1799–1800 bojoval u Zurichu, Engenu, Moeskirchu, Biberachu, Ladshutu a Hohenlindenu. V létě roku 1805 byly oba jeho válečné prapory součástí středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Vandammovy divize 4. armádního sboru. U Slavkova bojoval pod velením generála Fereye na Prateckých výšinách.
61. pluk řadové pěchoty, plukovník Jean Nicolas
Pluk vznikl 7. března 1796 jako 61. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 24. a 138. bitevní půlbrigády armády Sambry-a-Mázy; v letech 1796–1797 byl nasazen u Forschwindu a Poppbergu a později u Valvasone a Tagliamenta, v letech 1798–1801 se účastnil egyptského a syrského tažení. V létě roku 1805 byly oba jeho válečné prapory součástí pravého sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v rámci Bissonovy divize 3. armádního sboru. U Slavkova bojoval v sestavě Debillyho brigády téže divize pod velením generála Caffarelliho v rámci 5. sboru proti jednotkám generála Bagrationa podél olomoucké silnice.
64. pluk řadové pěchoty, major François-Pierre-Alexandr Chauvel[11]
Pluk vznikl 21. listopadu 1796 jako 64. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 4. praporu departementu Ardennes, 14. praporu departementu Charente, 6. praporu departementu Charente-Inférieure, 1., 2., 4. praporu departementu Loire-Inférieure, 4. praporu departementu Orne, 1. pařížského praporu Přátel republiky, 2. pařížského praporu Republiky, 9. pařížského praporu (2. formace), 8. praporu departementu Seine-Inférieure, 8. a 15. praporu orleánské formace a 1. praporu záloh při armádě Oceánského pobřeží; v roce 1797 byl nasazen u Mantovi nebo Verony, v roce 1799 bojoval u Ferma, Pescary, Isernia nebo Neapole. V létě roku 1805 byly oba jeho válečné prapory součástí středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se pluk účastnil v sestavě Suchetovy divize 4., posléze 5. armádního sboru. U Slavkova bojoval v rámci Valhubertovy brigády podél olomoucké silnice.
75. pluk řadové pěchoty, plukovník François L’Hullier
Pluk vznikl 7. března 1796 jako 75. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 70., 117. a 152. bitevní půlbrigády a 1. granátnické roty 26. bitevní půlbrigády v rámci Italské armády; v letech 1796–1797 bojoval u Arcole, Rivoli, La Favorite, Montenotte, Lodi, Caldiera, Tagliamenta nebo Mantovi, v letech 1798–1801 se účastnil egyptského a syrského tažení. V létě roku 1805 byly oba jeho válečné prapory součástí středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Legrandovy divize 4. armádního sboru. U Slavkova bojoval pod velením generála Levasseura u Kobylnice.
88. pluk řadové pěchoty, plukovník Philibert-Jean-Baptiste-François Curial
Pluk vznikl 9. března 1796 jako 88. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 112. bitevní půlbrigády a 3. praporu 173. bitevní půlbrigády armády Sambry-a-Mázy; v letech 1796–1797 bojoval u Bendorfu, Tagliamenta a Terstu, v letech 1797–1801 se účastnil egyptského a syrského tažení. V létě roku 1805 byly oba jeho válečné prapory součástí středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se pluk účastnil v sestavě Suchetovy divize 4., posléze 5. armádního sboru. U Slavkova bojoval v rámci Valhubertovy brigády podél olomoucké silnice.
94. pluk řadové pěchoty, plukovník Jean-Nicolas Razout
Pluk vznikl 16. listopadu 1796 jako 94. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 2. praporu 62. pluku, 171. bitevní půlbrigády, 5. praporu departementu Bas-Rhin, 7. praporu departementu Jura, 2. praporu departementu Vosges a 4. praporu departementu Haut-Rhin při armádě Oceánského pobřeží; v roce 1796 se účastnil expedice do Irska, v letech 1799–1800 bojoval u Zurichu, Stockachu, Moeskirchu, Memmingenu a Hohenlindenu. V létě roku 1805 byly jeho tři prapory součástí 3. divize Hannoverské armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v rámci Drouetovy divize 1. armádního sboru. U Slavkova bojoval v sestavě Werlého brigády na Prateckých výšinách.
95. pluk řadové pěchoty, plukovník Marc-Nicolas-Louis Péchaux
Pluk vznikl 30. ledna 1799 jako 95. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením odřadů 22., 29., 51. a 94. řadové půlbrigády doplněných odvedenci v rámci Vnitřní armády; v roce 1800 bojoval u Kehlu, Erbachu a Reichenau. V létě roku 1805 byl součástí 1. divize Hannoverské armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v rámci Drouetovy divize 1. armádního sboru. U Slavkova bojoval v sestavě Werlého brigády na Prateckých výšinách.
108. pluk řadové pěchoty, plukovník Joseph Higonet
Pluk vznikl 29. února 1796 jako 108. půlbrigáda řadové pěchoty (2. formace) sloučením 26. a 132. bitevní půlbrigády při armádě Sambry-a-Mázy; v letech 1796–1797 bojoval u Mohuče, Kreutznachu a Neuwiedu, v letech 1799–1800 u Stockachu, Zurichu, Engenu, Moeskirchu a Hohenlindenu. V létě roku 1805 byly oba jeho válečné prapory součástí pravého sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Friantovy divize 3. armádního sboru. U Slavkova bojoval v rámci Heudeletovy brigády u Telnice.
111. pluk řadové pěchoty, plukovník Jacques-François Gay
Pluk vznikl 26. srpna 1801 jako 111. půlbrigáda řadové pěchoty přijetím 1. piemontské řadové půlbrigády do francouzské armády (vznikla 15. srpna 1800); v létě roku 1805 byly oba válečné prapory pluku součástí pravého sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Friantovy divize 3. armádního sboru. U Slavkova pluk bojoval v rámci Lochetovy brigády u Sokolnic.
Lehká pěchota
10. pluk lehké pěchoty, plukovník Pierre-Charles Pouzet
Pluk vznikl 19. února 1796 jako 10. půlbrigáda lehké pěchoty (2. formace) sloučením 11., 20. bis lehké půlbrigády, 154. bitevní půlbrigády, 3. praporu půlbrigády des Landes, 5. mysliveckého praporu a 1. praporu departementu Aube při armádě Rýnu-a-Mozely; v roce 1796 byl nasazen u Rastadtu, Kehlu a Biberachu, v letech 1799–1800 u Zurichu, Engenu a Hohenlindenu. V létě roku 1805 byly oba válečné prapory pluku součástí 3. vyloďovacího křídla a středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Saint-Hilairovy divize 4. armádního sboru. U Slavkova formoval pluk Morandovu brigádu. Plukovník Pouzet proslul výrokem: „Uděláme-li jen jediný krok zpět, je po nás. Můžeme z toho vyjít se ctí jen jediným způsobem, sklonit hlavy, vrazit do všeho, co máme proti sobě, převálcovat je a nedat jim čas, aby nás spočítali.“
13. pluk lehké pěchoty, plukovník Pierre Castex
Pluk vznikl 21. prosince 1796 jako 13. půlbrigáda lehké pěchoty (2. formace) sloučením půlbrigády de Paris et Vosges, 84. pluku, 2. tirajérského praporu, 22. a 23. mysliveckého praporu, 2. a 3. praporu Federovaných, 5. pařížského praporu (2. formace), 3. a 11. praporu orleánské formace a 6. praporu departementu Côte-d’Or při armádě Oceánského pobřeží; v roce 1796 se účastnil expedice do Irska, v roce 1800 bojoval u Melagnana, Volty, na Minciu a Adigi. V létě roku 1805 byly oba jeho válečné prapory součástí 5. vyloďovacího křídla a pravého sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Bissonovy divize 3. armádního sboru. U Slavkova bojoval pod velením generála Epplera v rámci téže divize, jíž velel od začátku listopadu generál Caffarelli, a to v rámci 5. sboru proti jednotkám generála Bagrationa podél olomoucké silnice. Plukovník Castex padl při útoku na Blažovice.
15. pluk lehké pěchoty, major Jean-Michel Geither[12]
Pluk vznikl 9. června 1796 jako 15. půlbrigáda lehké pěchoty (2. formace) na základě tzv. půlbrigády Tirajérů armády Sambry-a-Mázy; v roce 1797 bojoval u Trebbie, v letech 1799–1800 u Tidone, Trebbie, Novi a na Mont-Cenis. V létě roku 1805 byly oba jeho válečné prapory součástí 5. vojenské divize ve Štrasburku a Landau a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Friantovy divize 3. armádního sboru. U Slavkova bojoval v rámci Kisterovy brigády u Sokolnic a obě voltižérské roty v rámci Heudeletovy brigády u Telnice. Elitní batalion pluku viz 5. granátnický pluk.
17. pluk lehké pěchoty, plukovník Dominique-Honore-Antoine-Marie Vedel
Pluk vznikl 8. června 1796 jako 17. půlbrigáda lehké pěchoty (2. formace) sloučením 1. a 32. lehké půlbrigády a praporu lehké pěchoty Italské armády při Italské armádě; v letech 1796–1797 bojoval u Montenotte, Dega, Lodi, Castiglione, Rivoli a Milbachu, v letech 1799–1801 u Magnana, Cassana, Mondovi, Novi, Tonai, Stora a Trenta. V létě roku 1805 byly oba válečné prapory pluku součástí 3. vyloďovacího křídla a středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v rámci Suchetovy divize 4., posléze 5. armádního sboru. U Slavkova držel kopec Santon a bojoval po velením generála Claparèda ve Tvarožné.
24. pluk lehké pěchoty, plukovník Charles-Sébastien Marion
Pluk vznikl 5. října 1796 jako 24. půlbrigáda lehké pěchoty (2. formace) sloučením 5. lehké půlbrigády, půlbrigády Horských myslivců, části 169. bitevní půlbrigády, 3. praporu departementu Ardennes, 1. a 2. praporu svobodných myslivců Severu, mysliveckého praporu Mont des Chats, legie des Francs (zformované v Mohuči) a Nantské legie v rámci armády Oceánského pobřeží; v roce 1797 bojoval u Mohuče, v roce 1800 u Montebella a Marenga. V létě roku 1805 byly oba jeho válečné prapory součástí 2. vyloďovacího křídla a středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě Vandammovy divize 4. armádního sboru. U Slavkova pluk bojoval pod generálem Schinerem na Starých Vinihradech.
26. pluk lehké pěchoty, plukovník François-René Pouget
Pluk vznikl 18. června 1796 jako 26. půlbrigáda lehké pěchoty (2. formace) sloučením 16. bis a 17. bis lehké půlbrigády armády Rýnu-a-Mozely; v roce 1800 bojoval u Suze, Brunette a Bosana. V létě roku 1805 byly oba jeho válečné prapory součástí 2. vyloďovacího křídla a středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v rámci Legrandovy divize 4. armádního sboru. U Slavkova pluk bojoval pod velením generála Merlea v Sokolnicích.
27. pluk lehké pěchoty, plukovník Jean-Baptiste Charnotet
Pluk vznikl 25. května 1796 jako 27. půlbrigáda lehké pěchoty (2. formace) sloučením následujících jednotek: 4. bis lehká půlbrigáda, 15. lehká půlbrigáda, 2. prapor 52. bitevní půlbrigády; 11. provizorní půlbrigáda, 1. prapor tirajérů de la frontière des Alpes; granátníci 1. praporu des Gravilliers (Paříž). Během Bonapartova prvního italského tažení se účastnil bitev u Tagliamenta, Lodi a Rocca-d’Anfo. Všechny tři prapory pluku byly v létě 1805 součástí 1. divize Hanoverské armády a během ulmského a slavkovského tažení nasazeny v sestavě 1. armádního sboru, divize Drouet, brigáda Werlé (31.10.1805 u Gollingu) a Frère (2.12.1805 u Slavkova).
Batalion korsických tirajérů, šéf batalionu Philippe-Antoine d’Ornano
Batalion vznikl 1. září 1805 vyčleněním z 8. pluku lehké pěchoty, jehož byl dosud 3. (korsickým) praporem se zvláštním depotem v Antibes. Součástí praporu se staly již v roce 1804 o rok dříve na Korsice ustavené roty du Liamone a du Golo, první jmenovaná vytvořila voltižérskou rotu praporu. V létě roku 1805 byl 3. prapor 8. lehkého pluku součástí středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Legrandovy divize 4. armádního sboru. U Slavkova bojoval v Levasseurově brigádě u Kobylnice. Velitelem batalionu byl Philippe Antoine d’Ornano, pozdější manžel Marie Walewské, bratranec císaře Napoleona, a „Císařovi bratranci“ byla přezdívka celého praporu.
Batalion pádských tirajérů, šéf batalionu Etienne Hulot
Batalion vznikl podle výnosu z 20. dubna 1803 jako piemontský expediční batalion a 24. září 1803 přeznačen na Batalion pádských tirajérů. V létě roku 1805 byl součástí středového sboru Pobřežní armády a a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Legrandovy divize 4. armádního sboru. U Slavkova bojoval v Merleově brigádě v Telnici a v Sokolnicích.
Těžké jezdectvo
1. karabinický pluk, plukovník Antoine-Christophe Cochois
Kořeny pluku sahají do roku 1679, resp. 1693, kdy vznikl pluk Royal-Carabiniers, rozdělený v roce 1788 na dva, a sice 22. jezdecký pluk, neboli 1. pluk Carabiniers de Monsieur a 22. bis, neboli 2. karabinický pluk, od roku 1791 pak definitivně zařazené jako 1. a 2. karabinický pluk. Oba bojovaly v roce 1792 u Valmy a během revolučních válek sloužily především na německém válčišti, bojovaly v roce 1795 u Mannheimu či Biberachu, v roce 1800 u Engenu, na Dunaji či u Hohenlindenu. V létě roku 1805 byly jejich první tři eskadrony součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě 1. divize těžkého jezdectva Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byly nasazeny pod velením generála Pistona v bojích podél olomoucké silnice.
2. karabinický pluk, plukovník Pierre-Nicolas Morin
Kořeny pluku sahají do roku 1679, resp. 1693, kdy vznikl pluk Royal-Carabiniers, rozdělený v roce 1788 na dva, a sice 22. jezdecký pluk, neboli 1. pluk Carabiniers de Monsieur a 22. bis, neboli 2. karabinický pluk, od roku 1791 pak definitivně zařazené jako 1. a 2. karabinický pluk. Oba bojovaly v roce 1792 u Valmy a během revolučních válek sloužily především na německém válčišti, bojovaly v roce 1795 u Mannheimu či Biberachu, v roce 1800 u Engenu, na Dunaji či u Hohenlindenu. V létě roku 1805 byly jejich první tři eskadrony součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě 1. divize těžkého jezdectva Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byly nasazeny pod velením generála Pistona v bojích podél olomoucké silnice.
1. kyrysnický pluk, plukovník Marie-Adrien-François Guiton
Pluk vznikl v roce 1635 z jednotek vévody sasko-výmarského přijatých do francouzských služeb v roce 1631, v roce 1657 získal titul Colonel-Général a jako 1. pluk jezdectva prošel revolučními válkami, bojoval v roce 1792 u Jemmapes, v roce 1793 u Neerwindenu, v roce 1796 se účastnil italského tažení, bojoval u Rivolo, v roce 1799 u Trebbie či Novi a o rok později u Mozambana; 10. října 1801 byl přestrojen a stal se 1. plukem jezdectva-kyrysníků a definitivně 1. kyrysnickým plukem 24. září 1803. V létě roku 1805 byly jeho tři eskadrony v Paříži v 1. vojenské divizi a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě 2. divize těžkého jezdectva Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byly nasazeny pod velením generála Saint-Sulpice v bojích mezi Tvarožnou a Kovalovicemi.
2. kyrysnický pluk, plukovník Jean-Frédéric Yvendorff
Pluk vznikl v roce 1635 jako Cardinal-Duc v majetku kardinála Richelieu a v roce 1643 byl přejmenován na Royal-Cavalerie a jako 2. pluk jezdectva prošel v letech 1792–1797 první koaliční válkou na německém válčišti, v roce 1800 bojoval u Marenga; podle výnosu z 12. října 1802 byl přestrojen a stal se 2. plukem jezdectva-kyrysníků a od 24. září 1803 2. kyrysnickým plukem. V létě roku 1805 byly jeho první tři eskadrony součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 1. divize těžkého jezdectva Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Lebruna de la Houssaye v bojích podél olomoucké silnice.
3. kyrysnický pluk, plukovník Claude-Antoine-Hippolyte Préval
Pluk vznikl v roce 1635 pod názvem Esclainvilliers, od roku 1645 Commissaire général cavalerie a jako 3. pluk jezdectva prošel v letech 1792–1797 první koaliční válkou na německém válčišti, v roce 1800 bojoval u Marenga; podle výnosu z 12. října 1802 byl přestrojen a stal se 3. plukem jezdectva-kyrysníků a od 24. září 1803 3. kyrysnickým plukem. V létě roku 1805 byly jeho první tři eskadrony součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 1. divize těžkého jezdectva Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Saint-Germaina v bojích podél olomoucké silnice.
5. kyrysnický pluk, plukovník Jean-Baptiste Noirot
Pluk vznikl v roce 1653 pod názvem Nogent, od roku 1725 Stanislas-Roi a 1737 Royal-Pologne. Během revolučních válek bojoval jako 5. jezdecký pluk ve Vendée a v letech 1797 a 1799 v Itálii u Rivoli nebo La Rebbia; podle výnosu z 23. prosince 1802 byl přestrojen a stal se 5. plukem jezdectva-kyrysníků a od 24. září 1803 5. kyrysnickým plukem. V létě roku 1805 byl posádkou ve Vesoul a Gray v 6. vojenské divizi a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 2. divize těžkého jezdectva Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byly nasazeny pod velením generála Saint-Sulpice v bojích mezi Tvarožnou a Kovalovicemi.
9. kyrysnický pluk, plukovník Jean-Pierre Doumerc
Pluk vznikl v roce 1667 pod názvem Baleroy, od roku 1672 Courcelles, o dva roky později nesl název Villars, v roce 1688 se stal majetkem vévody z Anjou, v roce 1753 byl přeznačen na Aquitaine a v roce 1761 se stal majetkem hraběte z Artois, pozdějšího Karla X. Během revolučních válek bojoval jako 9. jezdecký pluk na německém válčišti, např. v roce 1793 u Landau, v roce 1796 u Neresheimu a v roce 1800 u Hohenlindenu; 24. září 1803 byl přestrojen a stává se 9. kyrysnickým plukem. V létě roku 1805 byly jeho první tři eskadrony součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 1. divize těžkého jezdectva Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Lebruna de la Houssaye v bojích podél olomoucké silnice.
10. kyrysnický pluk, plukovník Pierre-François Lataye
Pluk vznikl v roce 1667 pod názvem Royal-Cravates (cravate označuje chorvatského lehkého jezdce) a revolučními válkami prošel pod označením 10. jezdecký pluk na německém válčišti. Bojoval mj. v roce 1792 u Valmy, v roce 1794 u Fleurusu, v roce 1800 u Hohenlindenu; 24. září 1803 byl přestrojen a stává se 10. kyrysnickým plukem. V létě roku 1805 byl posádkou v Haguenau v 5. vojenské divizi a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 2. divize těžkého jezdectva Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byly nasazeny pod velením adjutant-komandanta Fontaina v bojích mezi Tvarožnou a Kovalovicemi.
11. kyrysnický pluk, plukovník Albert-Louis-Emmanuel Fouler
Pluk vznikl v roce 1668 pod názvem Royal-Roussillon a revolučními válkami prošel pod označením 11. jezdecký pluk na německém válčišti. Bojoval v roce 1793 u Pirmasens, v roce 1794 u Kaiserslauternu, v roce 1797 byl nakrátko nasazen v Itálii v roce 1800 bojoval u Hohenlindenu. 24. září 1803 byl přestrojen a stává se 11. kyrysnickým plukem. V létě roku 1805 byl posádkou ve Versailles v 1. vojenské divizi a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 2. divize těžkého jezdectva Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byly nasazeny pod velením adjutant-komandanta Fontaina v bojích mezi Tvarožnou a Kovalovicemi.
12. kyrysnický pluk, plukovník Jacques-Renard Belfort
Pluk vznikl v roce 1668 jako Dauphin-Cavalerie a a revolučními válkami prošel pod označením 12. jezdecký pluk na německém válčišti. Bojoval v roce 1793 u Strombergu či Gambsheimu, v roce 1794 u Rehutte, v roce 1795 u Frankenthalu, 1796 u Mindelheimu, v roce 1797 při přechodu Rýna, a v roce 1800 Moeskirchu a Hohenlindenu. 24. září 1803 byl přestrojen a stává se 12. kyrysnickým plukem. V létě roku 1805 byly jeho první tři eskadrony součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 1. divize těžkého jezdectva Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Saint-Germaina v bojích podél olomoucké silnice.
Dragouni
1. dragounský pluk, plukovník Jean-Toussaint Arrighi de Casanova
Pluk vznikl v roce 1668 jako Royal-Dragons a v roce 1791 je přeznačen na 1. dragounský pluk a účastní se bitev u Valmy v roce 1792, Fleurusu v roce 1794, Homburgu v roce 1796, Zurichu v roce 1799 a Marenga v roce 1800. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 1. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen v rámci 3. armádního sboru na Zlatém potoce.
3. dragounský pluk, plukovník Edmé-Nicolas Fiteau
Pluk vznikl v roce 1649 jako Enghien-Cavalerie, v roce 1686 byl přejmenován na Bourbon, a dragounským se stává 12. dragounským plukem stejného názvu; v roce 1791 je přeznačen na 3. dragounský pluk a účastní se bitvy u Neerwindenu v roce 1794 nebo Arcole v roce 1796. V letech 1798–1801 participuje na Bonapartově egyptském a syrském tažení. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 2. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Sébastianiho v bojích podél olomoucké silnice.
5. dragounský pluk, plukovník Jacques-Nicolas Lacour
Pluk vznikl v roce 1668 jako dragounský pluk Colonel-Général a v roce 1791 byl přeznačen na 5. dragounský pluk. V roce 1792 bojoval u Valmy, v roce 1793 u Neerwinden a Wattignies. V roce 1796 se podílel na Bonapartově italském tažení a bojoval u Mondovi, Castiglione, Bassana, a v roce 1800 u Marenga. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 3. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Boyého v záloze, na Prateckých výšinách a nad Újezdem.
6. dragounský pluk[13]
Pluk vznikl v roce 1673 pod názvem Hocquincourt-Dragons a v roce 1675 byl přejmenován na La Reine a v roce 1791 se stává 6. dragounským plukem. Bojoval v roce 1792 u Valmy a Jemmapes, v roce 1793 u Neerwinden, v roce 1794 u Courtrai a Malines; v roce 1796 byl nasazen na Rýnu a v roce 1800 táhl s Bonapartem do Itálie a bojoval u Marenga či Pozzola. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 2. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Sébastianiho v bojích podél olomoucké silnice.
8. dragounský pluk, major Jean-Baptiste Dommanget[14]
Pluk vznikl v roce 1674 jako Heudicourt-Cavalerie, vyměnil řadu majitelů a roce 1737 je přejmenován na Penthièvre a v roce 1776 se stává dragounským plukem téhož názvu. V roce 1791 je přeznačen na 8. dragounský pluk a v průběhu revolučních válek bojuje v Německu, v roce 1795 se účastní obléhání Mohuče, v letech 1796–1797 bojuje během italského tažení u Lodi, na Minciu, u Rivoli; pod Bonapartovým velením bojuje také v roce 1800 u Marenga. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 3. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Boyého v záloze, na Prateckých výšinách a nad Újezdem.
9. dragounský pluk, plukovník Pierre-Honore-Anne Maupetit
Pluk vznikl v roce 1673 pod názvem Beauffremont-Dragons, v roce 1773 byl přejmenován na Lorraine a v roce 1791 se stává 9. dragounským plukem; v roce 1792 bojoval při obléhání Lyonu, v letech 1796–1797 byl nasazen v Itálii a účastnil se bitev u Mondovi, Caldiera, Arcole, Mantovi nebo Tagliamenta. V roce 1800 bojoval se Záložní armádou u Montebella či Marenga. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 3. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Scalforta v záloze, na Prateckých výšinách a nad Újezdem.
10. dragounský pluk, plukovník Jacques-Marie Cavaignac
Pluk vznikl v roce 1674 jako Tessé-Dragons, v roce 1684 byl přejmenován na Mestre-de-Camp Général a od roku 1791 je značen jako 10. dragounský pluk. V roce 1792 bojoval u Jemmapes, v roce 1793 u Neerwindenu, v roce 1794 u Fleurusu a revoluční války strávil na německém válčišti. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 2. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Rogeta v bojích podél olomoucké silnice.
11. dragounský pluk, plukovník Jean-Louis-André Bourbier
Pluk vznikl v roce 1674 jako Saint-Sandoux-Dragons, v průběhu 17. a 18. století změnil několikrát název a posledním předrevolučním byl titul Angoulême z roku 1788. V roce 1791 se stává 11. dragounským plukem a v průběhu revolučních válek bojuje především na německém válčišti, mj. v roce 1793 u Wissemburgu, v roce 1794 u Fleurusu, v roce 1796 u Altenkirchenu či Friedbergu, v roce 1800 u Stockachu, Moeskirchu, Memmingenu či Salzburku. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 2. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Rogeta v bojích podél olomoucké silnice.
12. dragounský pluk, plukovník Joseph Pages
Pluk vznikl v roce 1675 jako La Bretesche-Dragons a až do roku 1774 nesl jména svých různých majitelů. V roce 1774 se stává majetkem hraběte z Artois, budoucího Karla X., a od roku 1791 je značen jako 12. dragounský pluk. V roce 1792 bojoval u Valmy a Jemmapes, v roce 1793 u Wattignies a Maubeuge, v roce 1794 u Fleurusu. V letech 1799–1800 byl nasazen v Itálii, bojuje u Alexandrie, Trebbie, Novi, Marenga či Verony. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 3. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Boyého v záloze, na Prateckých výšinách a nad Újezdem.
13. dragounský pluk, plukovník Armand-Louis Debroc
Pluk vznikl v roce 1676 jako Berbezières-Dragons, v roce 1678 se jeho majitelem stal markýz Fimarcon, od roku 1724 patřil pluk domu Condé a v roce 1791 se stává 13. dragounským plukem. Během revolučních válek bojoval na německém válčišti a účastnil se mj. bitvu u Valmy v roce 1792, Hasslachu v roce 1797, Zurichu v roce 1799 a o rok později Hohenlindenu. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 2. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Boussarta v bojích podél olomoucké silnice.
15. dragounský pluk[15]
Pluk vznikl v roce 1688 jako Duc de Noailles-Cavalerie, v roce 1774 se stává dragounským plukem Noailles a od roku 1791 je označen jako 15. dragounský pluk. Pluk se revolučních válek účastnil především na jižním a italském válčišti, bojoval v roce 1793 u Toulonu, v roce 1796 u Dega, Lonata a Arcole, v letech 1798–1801 se účastnil egyptského a syrského tažení. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 4. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen v rámci 3. sboru pod velením generála Laplanche na Zlatém potoce.
16. dragounský pluk, plukovník François-Marie Clement de la Roncière
Pluk vznikl v roce 1718 jako Orléans-Dragons a v roce 1791 se stává 16. dragounským plukem. V roce 1795 bojuje u Neuwiedu, v roce 1797 u Gruningenu, v letech 1798–1799 v Itálii u Nepi, Neapole, Trebbie, Modiny a Novi. V roce 1800 je nasazen u Norimberka. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 3. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Scalforta v záloze, na Prateckých výšinách a nad Újezdem.
17. dragounský pluk, major Joseph Bouvier des Eclaz[16]
Pluk vznikl v roce 1743 jako Volontaires de Saxe, v roce 1750 byl přejmenován na Volontaires de Friezen a o pět let později na Volontaires de Schomberg a v roce 1762 se z něj stává dragounský pluk nazvaný Schomberg, který se bude účastnit revolučních válek pod označením 17. dragounský pluk. Pluk se revolučních válek účastnil především na německém válčišti, bojoval v roce 1792 u Valmy, v roce 1794 u Schiefferstadtu, v roce 1796 u Korchu a Renchen, v roce 1799 u Stockachu a Zurichu a v roce 1800 u Hohenlinden. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 4. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen v rámci 3. sboru pod velením generála Laplanche na Zlatém potoce.
18. dragounský pluk, plukovník Charles Lefebvre-Desnoëttes
Vznikl v roce 1744 jako dragounský pluk du Roi a od roku 1791 nesl označení 18. dragounský pluk. V roce 1792 bojoval u Nice, v roce 1794 u Bastanu, v roce 1795 u Bilbaa, v roce 1797 u Anghari a La Favorite a v letech 1798–1801 se účastnil Bonapartova egyptského a syrského tažení. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 4. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen v rámci 3. sboru pod velením generála Sahuca na Zlatém potoce.
19. dragounský pluk, plukovník Auguste-Jean-François Caulaincourt
Pluk vznikl 27. února 1793 sloučením Dobrovolníků z Angers a jezdců legií du Nord a des Francs. V roce 1796 se podílel na dobytí Trevie, blokádě Lucemburku a bojoval u Kehlu, v roce 1798 u Porto-Forma, v roce 1799 u Santa-Ambrosie a Trebbie. V létě roku 1805 jsou první tři eskadrony pluku součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 4. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen v rámci 3. sboru pod velením generála Sahuca na Zlatém potoce.
22. dragounský pluk, plukovník Jean-Augustine Carrie de Boissy
Pluk vznikl v roce 1630 v Piemontu a v roce 1635 byl přijat do francouzských služeb pod názvem Souvré-Cavalerie, v roce 1647 se jeho majitelem stal vévoda z Anjou a od roku 1660 nesl pluk název Orléans-Cavalerie. V roce 1791 byl označen jako 13. pluk jezdectva, bojoval v roce 1793 u Rosebecque, v roce 1794 u Maestrichtu, v roce 1796 u Malterdingen, v roce 1797 na Rýnu a v roce 1800 se účastnil tažení, jež vrcholilo u Hohenlindenu. Na základě výnosu z 24. září 1803 byl přestrojen a stal se 22. dragounským plukem. V létě roku 1805 byl posádkou ve Štrasburku v 5. vojenské divizi a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 2. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen pod velením generála Boussarta v bojích podél olomoucké silnice.
27. dragounský pluk, plukovník Denis Terreyre
Pluk vznikl v roce 1674 pod názvem Broglie-Cavalerie, měnil názvy podle svých majitelů a v roce 1761 se stává jezdeckým plukem Royal-Normandie. V roce 1791 je zařazen jako 18. jezdecký pluk a bojoval v roce 1792 u Treves a Sulzbachu, v roce 1794 u Turckheimu, v roce 1795 u Mannheimu, v roce 1796 u Biberachu a Ravensburgu a v roce 1799 u Novi. Na základě výnosu z 24. září 1803 byl přestrojen a stal se 27. dragounským plukem. V létě roku 1805 byl posádkou ve Versailles v 1. vojenské divizi a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě 4. dragounské divize Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byl nasazen v rámci 3. sboru na Zlatém potoce.
Lehké jezdectvo
5. pluk jízdních myslivců, plukovník Claude-Louis-Constant-Esprit-Juvénal Corbineau
Pluk vznikl v roce 1676 jako Audigeau-Dragons, svůj název bude měnit podle svých majitelů až do roku 1788, kdy bude reorganizován jako myslivecký pluk Hainaut, od roku 1791 značený jako 5. pluk jízdních myslivců. Během revolučních válek bojoval v roce 1792 u Valmy, v roce 1793 u Honschoote, v roce 1794 u Tournai, Gandu nebo Bredy, v roce 1795 se podílel na okupaci Holandska, v roce 1796 bojoval u Kolína, o rok později z Mohuče a opět v Holandsku. V letech 1799–1801 byl nasazen pod Massénou a Moreauem u Zurichu, Biberachu, Engenu či Abensbergu. V létě roku 1805 byl součástí jezdecké divize Hannoverské armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Kellermannovy lehké jezdecké divize 1. armádního sboru. U Slavkova bojoval pod velením generála Marizyho podél olomoucké silnice v sestavě Muratovy jezdecké zálohy.
11. pluk jízdních myslivců, plukovník Bertrand Bessières
Pluk vznikl v roce 1762 jako Volontaires étrangers de Würmser, záhy přeznačený na Volontaires de Soubise, v roce 1766 na Legii de Soubise. V roce 1776 byly dragounské eskadrony přestrojeny jako myslivecké a jednotka na tři roky zanikla přidělením jednotlivých eskadron dragounským plukům; již v roce 1779 jsou ovšem původní eskadrony legie spojeny do nového 5. jízdního mysliveckého pluku, který od roku 1784 nesl titul Gévaudan a od roku 1788 Normandie; v roce 1791 je přeznačen na 11. pluk jízdních myslivců, bojuje v roce 1792 u Jemmapes, v roce 1793 u Neerwinden, v roce 1794 u Fleurusu, v letech 1796–1800 je nasazen na německém válčišti a bojuje u Mohuče, Neuwiedu nebo Hohenlindenu. V létě roku 1805 je součástí středového sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Margaronovy lehké jezdecké divize 4. armádního sboru. U Slavkova bojoval na Zlatém potoce.
16. pluk jízdních myslivců, plukovník Antoine-Jean-Auguste-Henri Durosnel
Pluk vznikl 7. března 1793 z dobrovolnických myslivců řečených „normandských“ či de la Bretèche. Během revolučních válek byl pluk nasazen nejprve v rámci Severní armády, bojoval v roce 1793 u Le Mans, v roce 1794 u Fleurusu, v roce 1795 se zúčastnil bojů na poloostrově Quiberon, a poté byl do roku 1800 nasazen na německém válčišti, bojoval v roce 1796 u Salzbachu, Würtzburgu či Altenkirchenu, v roce 1797 u Neuwiedu, v roce 1800 u Moeskirchu a Hohenlindenu. V létě roku 1805 byl posádkou v Bayeux ve 14. vojenské divizi a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Milhaudovy lehké jezdecké brigády. U Slavkova bojoval mezi Tvarožnou a Kovalovicemi v sestavě Muratova záložního jezdectva.
22. pluk jízdních myslivců, plukovník Marie-Victor-Nicolas de Fay, markýz de Latour-Maubourg
Pluk vznikl 6. září 1793 z jezdectva Pyrenejské legie. V roce 1793 bojoval v sestavě armády Východních Pyrenejí, v letech 1796–1797 se účastnil Bonapartova italského tažení a v letech 1798–1801 tažení egyptského a syrského. V létě roku 1805 byl posádkou v Niort ve 12. vojenské divizi a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Milhaudovy lehké jezdecké brigády. U Slavkova bojoval mezi Tvarožnou a Kovalovicemi v sestavě Muratova záložního jezdectva.
26. pluk jízdních myslivců, plukovník Alexandre-Elisabeth-Michel Digeon
Pluk vznikl 26. srpna 1801 z piemontského 1. husarského pluku. V létě roku 1805 byl posádkou v Mohuči ve 26. vojenské divizi a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Margaronovy lehké jezdecké divize 4. armádního sboru. U Slavkova bojoval na Zlatém potoce.
2. husarský pluk, plukovník Jean-François-Therèse Barbier
Pluk byl zformován v roce 1735 hrabětem Esterhazym, v lednu 1747 se stal majetkem markýze de Turpin a v roce 1761 získal podle nového majitele název Chamborant. Od roku 1791 byl značen jako 2. husarský pluk a během revolučních válek byl nasazen u Severní armády, armády Sambry-a-Mázy, Mohučské, Západní i Rýnské armády. Bojoval v roce 1792 u Valmy a Jemmapes, v roce 1793 u Hondschoote, v roce 1794 u Fleurusu. V roce 1795 se účastnil slavného zajetí holandské flotily v Texelu, v roce 1797 bojoval na Rýnu a v letech 1799–1800 u Mannheimu či Kelheimu. V létě roku 1805 byl součástí jezdecké divize Hannoverské armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Kellermannovy lehké jezdecké divize 1. armádního sboru. U Slavkova bojoval pod velením generála Picarda podél olomoucké silnice v sestavě Muratovy jezdecké zálohy.
4. husarský pluk, plukovník André Burthe
Pluk byl zřízen v roce 1783 z eskadron od Berchenyho, Chamborantových a Esterhazyho husarů pod názvem Colonel-Général a v roce 1791 byl označen jako 5. husarský a po dezerci 4. husarského (bývalý pluk de Saxe) přeznačen 4. června 1793 jako 4. husarský pluk. V roce 1792 bojoval u Valmy (pod číslem 5), v roce 1793 u Hondschoote a Wattignies, v roce 1794 u Fleurusu, a dále na německém válčišti, v roce 1796 u Mohuče, v letech 1799–1800 u Zurichu a Hohenlindenu. V létě roku 1805 byl součástí Hannoverské armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Kellermannovy lehké jezdecké divize 1. armádního sboru. U Slavkova bojoval pod velením generála Marizyho podél olomoucké silnice v sestavě Muratovy jezdecké zálohy.
5. husarský pluk, plukovník François-Xavier-Nicolas Schwartz
Pluk vznikl v roce 1783 jako Lauzun-Hussards na základě jezdectva Lauzunovy legie založené v roce 1778 pro službu při námořnictvu a v koloniích a jež bojovala během americké války za nezávislost. V roce 1791 byl označen jako 6. husarský pluk, ale po dezerci 4. husarského (bývalý pluk de Saxe) přeznačen 4. června 1793 jako 5. husarský pluk. Bojoval u Valmy a Jemmapes (ještě pod číslem 6), v roce 1793 u Wattignies, v roce 1795 se účastnil zajetí holandské flotily u Texelu a v letech 1799–1800 bojoval na Rýnu a v Německu, u Stockachu, Moeskirchu a Hohenlindenu. V létě roku 1805 byl součástí Hannoverské armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Kellermannovy lehké jezdecké divize 1. armádního sboru. U Slavkova bojoval pod velením generála Picarda podél olomoucké silnice v sestavě Muratovy jezdecké zálohy.
8. husarský pluk, plukovník Jean-Baptiste Franceschi-Delonne
Pluk byl ustaven jako 9. husarský 26. února 1793 na základě tzv. Průzkumníků armády či Fabrefondových husarů zformovaných v říjnu 1792 a 4. června 1793 je po dezerci 4. husarského (bývalý pluk de Saxe) přeznačen jako 8. husarský pluk. V roce 1793 bojoval při obléhání Angers ve Vendée, od roku 1795 byl nasazen na německém válčišti, bojoval u Necherau, Oppenheimu či Offenburgu, v roce 1799 u Zurichu a v roce 1800 u Stockachu, Landsbergu nebo Augsburgu. V létě roku 1805 byly jeho první tři eskadrony součástí pravého sboru Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Margaronovy lehké jezdecké divize 4. armádního sboru, na bitevní pole dorazil po poledni od Hustopečí a účastnil se posledního útoku proti obklíčené 3. koloně u Sokolnic. Generál Przybyszewski se vzdal plukovníkovi Franceschi-Delonovi.
9. husarský pluk, plukovník Etienne Guyot
Pluk byl ustaven jako 10. husarský 25. března 1793 na základě tzv. 2. sboru husarů Svobody zformovaného 2. září 1792 a 4. června 1793 je po dezerci 4. husarského (bývalý pluk de Saxe) přeznačen jako 9. husarský pluk. V roce 1793 bojoval u Lincelles, v roce 1794 u Wahal a Bredy, v roce 1795 se účastnil zajetí holandské flotily u Texelu, a v letech 1796–1800 byl nasazen především na německém válčišti, bojoval u Rastadtu, Neresheimu, Biberachu, v roce 1799 u Zurichu a v roce 1800 u Engenu, Moeskirchu, Memmingenu a Salzburku. V létě roku 1805 byl součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Fauconnetovy lehké jezdecké divize 5. armádního sboru. U Slavkova bojoval pod velením generála Treillarda mezi Tvarožnou a Kovalovicemi.
10. husarský pluk, plukovník Louis-Chrétian-Carrière Beaumont
Pluk vznikl 10. listopadu 1792 pod názvem Svobodní husaři Severu či Husaři od Jemmapes (přezdívaní také jako Černí husaři – nezaměňovat s Husary Smrti) a 4. června 1793 byl zařazen jako 10. husarský pluk. V roce 1793 bojoval u Neerwinden a při obléhání Cambrai, v roce 1794 u Juliers, v letech 1799–1800 byl nasazen v Itálii u Fossana a na řece Mincio. V létě roku 1805 byl součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Fauconnetovy lehké jezdecké divize 5. armádního sboru. U Slavkova bojoval pod velením generála Treillarda mezi Tvarožnou a Kovalovicemi.
Císařská garda
Pluk pěších granátníků, plukovník-major plukovník Jean-Marie-Pierre-François Dorsenne[17]
Pluk vznikl 22. ledna 1804 přeznačením dosavadního Sboru pěších granátníků konzulární gardy, jehož jádrem byly dva granátnické prapory zorganizované podle výnosu z 28. listopadu 1799. Oba prapory se účastnily bitvy u Marenga. Dekretem z 29. července 1804 se pluk stal součástí nově ustavené císařské gardy v síle dvou praporů granátníků a jednoho praporu velitů (druhý bude vytvořen dekretem z 1. listopadu 1805). V létě roku 1805 byli granátníci v Paříži a Courbevoie, velité ve Fontainebleau a ulmského a slavkovského tažení se pluk účastnil v sestavě stanovené 1. září 1805: čtyři prapory o čtyřech rotách po 120 mužích.
Pluk pěších myslivců, velící plukovník brigádní generál Jérôme Soulès
Pluk vznikl 22. ledna 1804 přeznačením dosavadního Sboru pěších myslivců konzulární gardy, jehož jádrem byly dva myslivecké prapory zorganizované 8. září 1800 (rozšířením stávající lehké pěší roty z 28. listopadu 1799) a 14. listopadu 1801. Rota lehké pěchoty konzulární gardy se účastnila bitvy u Marenga. Dekretem z 29. července 1804 se pluk stal součástí nově ustavené císařské gardy v síle dvou praporů myslivců a jednoho praporu velitů (druhý bude vytvořen dekretem z 1. listopadu 1805). V létě roku 1805 byli myslivci kasernováni ve Vojenské škole v Paříži, velité v Ruelle a ulmského a slavkovského tažení se pluk účastnil v sestavě stanovené 1. září 1805: čtyři prapory o čtyřech rotách po 120 mužích.
Pěší pluk italské královské gardy, plukovník Teodoro Lechi
Pluk vznikl dekretem z 20. června 1805 sloučením granátnického a mysliveckého praporu bývalé prezidentské gardy, které byly zformovány dekretem z 20. září 1803 (velité italské královské gardy nebyli součástí pluku). V létě roku 1805 byl pluk posádkou v Saint-Denis a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě stanovené 1. září 1805: dva prapory o čtyřech rotách.
Pluk jízdních granátníků, velící plukovník brigádní generál Michel Ordener
Pluk vznikl výnosem ze 14. listopadu 1801 rozdělením dosavadního jezdeckého sboru konzulární gardy, který sestával z eskadron jízdních granátníků a jízdních myslivců. Eskadrony jízdních granátníků získaly své pojmenování dekretem ze 3. ledna 1800, ustaveny byly jako součást konzulární gardy 28. listopadu 1799 pod názvem escadrons de cavalerie. Pluk se účastnil bitvy u Marenga. Dekretem z 29. července 1804 se stal v síle čtyř eskadron součástí nově ustavené císařské gardy. V létě roku 1805 byl kasernován ve Vojenské škole v Paříži a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě stanovené 1. září 1805: šest eskadron po 150 mužích.
Pluk jízdních myslivců, zastupující velící plukovník plukovník François-Louis de Morland[18]
Pluk vznikl výnosem ze 14. listopadu 1801 rozdělením dosavadního jezdeckého sboru konzulární gardy, který sestával z eskadron jízdních granátníků a jízdních myslivců. Eskadrona jízdních myslivců vznikla 8. září 1800 rozšířením dosavadní roty jízdních myslivců, jež vznikla již v roce 1796 jako rota štábní ostrahy či průvodců generála Bonaparta a účastnila se jeho italského i egyptského tažení, a provázela jej i během tažení roku 1800. Dekretem z 29. července 1804 se pluk stal v síle čtyř eskadron součástí nově ustavené císařské gardy. V létě roku 1805 byl kasernován ve Vojenské škole v Melun a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě stanovené 1. září 1805: šest eskadron po 150 mužích. Součástí pluku byla od 21. ledna 1804 také rota mameluků.
Granátnické pluky
1. granátnický pluk, plukovník Jacques Froment
Pluk vznikl rozkazem z 24. ledna 1804, který ustavoval na základě 12 elitních praporů (po šesti rotách o 128 mužích, z nichž tři byly granátnické/karabinické a tři tzv. myslivecké) tzv. divizi záložních granátníků; její 1. pluk byl složen z elitních praporů 13. a 58. řadového pluku. V létě roku 1805 byl pluk součástí 4. vyloďovacího křídla Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Oudinotovy divize 5. armádního sboru. U Slavkova byl pod velením generála Laplanche-Morthièresa v záloze.
2. granátnický pluk, major Michel-Sylvestre Brayer
Pluk vznikl rozkazem z 24. ledna 1804, který ustavoval na základě 12 elitních praporů (po šesti rotách o 128 mužích, z nichž tři byly granátnické/karabinické a tři tzv. myslivecké) tzv. divizi záložních granátníků; její 2. pluk byl složen z elitních praporů 9. a 81. řadového pluku. V létě roku 1805 byl pluk součástí 4. vyloďovacího křídla Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Oudinotovy divize 5. armádního sboru. U Slavkova byl pod velením generála Laplanche-Morthièresa v záloze.
3. granátnický pluk, plukovník Jean-Adam Schramm
Pluk vznikl rozkazem z 24. ledna 1804, který ustavoval na základě 12 elitních praporů (po šesti rotách o 128 mužích, z nichž tři byly granátnické/karabinické a tři tzv. myslivecké) tzv. divizi záložních granátníků; její 3. pluk byl složen z elitních praporů 2. a 3. lehkého pluku. V létě roku 1805 byl pluk součástí 4. vyloďovacího křídla Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Oudinotovy divize 5. armádního sboru. U Slavkova byl pod velením generála Dupase v záloze; brigáda podléhala velení divizního generála Duroca a v závěru bitvy se podílela na obklíčení 3. kolony u Sokolnic.
4. granátnický pluk, major Marc Cabanes de Puymisson
Pluk vznikl rozkazem z 24. ledna 1804, který ustavoval na základě 12 elitních praporů (po šesti rotách o 128 mužích, z nichž tři byly granátnické/karabinické a tři tzv. myslivecké) tzv. divizi záložních granátníků; její 4. pluk byl složen z elitních praporů 28. a 31. lehkého pluku. V létě roku 1805 byl pluk součástí 4. vyloďovacího křídla Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Oudinotovy divize 5. armádního sboru. U Slavkova byl pod velením generála Dupase v záloze; brigáda podléhala velení divizního generála Duroca a v závěru bitvy se podílela na obklíčení 3. kolony u Sokolnic.
5. granátnický pluk, plukovník Jean-Claude Desailly
Pluk vznikl rozkazem z 24. ledna 1804, který ustavoval na základě 12 elitních praporů (po šesti rotách o 128 mužích, z nichž tři byly granátnické/karabinické a tři tzv. myslivecké) tzv. divizi záložních granátníků; její 5. pluk byl složen z elitních praporů 12. a 15. lehkého pluku. V létě roku 1805 byl pluk součástí 4. vyloďovacího křídla Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnil v sestavě Oudinotovy divize 5. armádního sboru. U Slavkova byl pod velením generála Ruffina v záloze.
Prameny:
Historie pluků zahrnují údaj o jejich vzniku a složení, účasti na významných taženích, zařazení v létě roku 1805, během ulmského a slavkovského tažení a bitvy u Slavkova a opírají se především o následující prameny:
- Belhomme, Victor-Louis-Jean-François: Histoire de l’Infanterie en France. Díl III. Paris: Henri-Charles Lavauzelle, 1893 – 1902.
- Susane, Louis-Auguste-Victor-Vincent: Histoire de la Cavalerie française. Paris: Reprint C. Terana, 1989 (1. vyd. 1872). (Díly I–III).
- Alombert-Goget, Paul-C., Colin, Jean-L.: La Campagne de 1805 en Allemagne. Paris: Editions Historiques Teissèdre, 2002. (Díl I, 2. část)
- Broughton, Tony: French Infantry Regiments and the Colonels Who Led Them 1792-1815 [online]. dostupné na http://www.napoleon-series.org/military/organization/c_frenchinf.html
- Broughton, Tony: French Light Infantry Regiments and the Colonels Who Led Them 1792-1815 [online]. dostupné na http://www.napoleon-series.org/military/organization/c_lightinf.html
- Broughton, Tony: French French Cavalry Regiments and the Colonels Who Led Them 1791-1815 [online]. dostupné na http://www.napoleon-series.org/military/organization/c_frenchcavalry.html
Další články na austerlitz.org:
- Bitva u Slavkova
- Francouzská armáda u Slavkova – stavy a ztráty
- Hlavní a divizní štáby francouzské armády
- Hodnostní stupně francouzské armády let 1786-1815 II.
- Bitva u Slavkova – Napoleonovi maršálové, generálové, štábní důstojníci (2.12.1805)
[1] Armádní sbor maršála Bernadotta tvořily dvě pěchotní a jedna jezdecká divize, jež však byla 1. prosince podřízena pro nadcházející bitvu maršálu Muratovi. Celý sbor se podle rozkazu vydaného v Brně 28. listopadu večer začal urychleně přesunovat od Jihlavy a Třebíče směrem k Brnu. Podle dispozic postoupily obě pěchotní divize 1. sboru v sedm hodin ráno 2. prosince před Velatický potok, opevnění na Santonu tak kryla jejich levé křídlo. Obě divize stály v kolonách po plucích, Drouetova divize vpravo, Rivaudova vlevo, a tvořily druhou linii za divizemi 5. sboru. Jejich úkolem bylo vyplnit mezeru mezi Lannesem a Soultem a podpořit hlavní útok proti Prateckým výšinám. Při přechodu Velatického potoka se 1. sbor zdržel a císař následně poslal Drouetovu divizi k Praci, Rivaudova divize postoupila k Blažovicím, kde se objevily první jednotky carské gardy. Úkol 1. sboru převzala Císařská garda a Oudinotovi granátníci. Během závěrečného střetnutí obou gard na Starých vinohradech kryl Drouet pravý a Rivaud levý bok Císařské gardy.
[2] Armádní sbor maršála Davouta byl na konci listopadu roztažený mezi Prešpurkem a Vídní. Byl tvořen Friantovou a Gudinovou pěchotní divizí a Vialannesovou divizí jezdectva; 29. listopadu dostal rozkaz k okamžitému přesunu pěchotních divizí k Brnu. Vialannesovo jezdectvo ponechané k ostraze uherských hranic nahradí pro bitvu Bourcierova 4. dragounská divize detašovaná od Muratova záložního jezdectva. Jako shromaždiště byl 3. sboru určen Rajhrad. Přes velký počet opozdilců dorazila Friantova a Bourcierova divize na bojiště včas. Gudinovy brigády dorazily až po bitvě. Podle dispozice měl 3. sbor vyrazit ráno v 5 hodin z Rajhradu a zaujmout postavení na pravém křídle Soultova sboru. Gudinova divize pak měla být Soultovi přímo podřízena. Po vypochodování dostal Davout rozkaz zamířit k Sokolnicím proti postupujícímu spojeneckému levému křídlu. Davout roztáhl své brigády podél Zlatého potoka mezi Sokolnicemi a Telnicí, posílil tak v pravý čas Legrandovu divizi, jež se zde již od brzkých ranních hodin bránila předvoji Buxhöwdenových kolon. Veliteli 3. sboru se podařilo postup Rusů a Rakušanů proti francouzskému pravému křídlu zastavit a umožnit tak 4. sboru a zálohám vpadnout nepříteli do zad z dobytých Prateckých výšin.
[3] Brigádní generál Jean-Christophe Collin řečený Verdière (1754–1806) byl 8. října jmenován velitelem depotu těžkého jezdectva v Harburgu, a není zmíněn v hlášeních maršála Davouta. Podle Sixova Biografického slovníku generálů se ovšem k divizi 2. prosince dostavil; 25. dragounský pluk 3. brigády držel Rajhrad a do bitvy nezasáhl.
[4] Armádní sbor maršála Soulta tvořily pěchotní divize generálů Saint-Hilaira, Vandamma a Legranda a lehká jezdecká brigáda generála Margarona. Jednotky sboru byly odpočaté, v prostoru bojiště bivakovaly před bitvou čtyři noci. Úkolem maršála Soulta bylo obsadit Pratecké výšiny a poté působit do boku a do týlu koaliční armády, jež měla postupovat proti francouzskému středu – ve skutečnosti se musel o Pratecký kopec a Staré vinohrady s nepřítelem tvrdě střetnout. Legradova divize musela krýt postavení na Zlatém potoce mezi Sokolnicemi a Telnicí, dokud nedorazí 3. sbor. Samotný „lví skok“ tak provedly Vandammova divize proti Starým vinohradům a Saint-Hilairova divize proti Prateckému kopci. Pochodovaly stupňovitě s pravým křídlem vpředu, byly kryty mlhou a jejich postup spojence zaskočil naprosto nepřipravené – ovšem ani Francouzi přítomnost Rusů a Rakušanů neočekávali. Po tvrdém boji (a na Starých vinohradech s podporou Císařské gardy a 1. sboru) ovládli obě významná postavení. Následně se stočily doprava a napadly tři spojenecké kolony levého křídla z týlu, což rozhodlo o výsledku bitvy.
[5] Armádní sbor maršála Lannesa došel ke Slavkovu v úplně jiném složení, než v jakém zahajoval tažení. V říjnu mu byla podřízena Suchetova divize, Gazanova divize se v listopadu stala součástí nového 8. sboru, nahradila ji Caffarelliho divize, granátnická divize byla před bitvou převedena do zálohy a Treillardova jezdecká divize byla podřízena Muratovi. Úkolem 5. sboru bylo postupovat na levém Soultově křídle proti výšinám. Sbor byl opřen o 17. plukem lehké pěchoty opevněný kopec Santon, na němž byly umístěny armádní záložní baterie. Proti sobě měl ovšem, aniž by to tušil, spojenecký předvoj – pluky knížete Bagrationa. Podle dispozice se měly obě divize sboru rozvinout do dvou linií kolmých na Olomouckou silnici, každou linii tvořila jedna brigáda řadové pěchoty. Suchetova divize stála před Santonem, Caffarelliho od ní vpravo tak, aby byly kryty terénem. Obě divize se srazily se spojeneckým jezdectvem i pěchotou a spolupracovaly s Muratovým sborem. Ruský postup proti francouzskému levému křídlu po velmi těžkých bojích zastavily, samy však nemohly ani náznakem splnit to, co jim ukládal Napoleonův bitevní plán.
[6] Od Muratova jezdeckého sboru byly detašovány dragounské divize Kleinova (k 8. sboru) a Bourcierova (ke 3. sboru), divize pěších dragounů byla v době bitvy v jižních a jihozápadních Čechách. Naopak podřízeny byly Muratovi lehké jezdecké divize 1. a 5. sboru. Úkolem záložního jezdeckého sboru bylo vyplnit mezeru mezi V. a IV. sborem v prostoru vhodném k masovému nasazení jezdectva postupovat ve shodě se 4. a 5. sborem. Podél Olomoucké silnice probíhaly tvrdé jezdecké srážky Francouzů s Rusy. Výbornou koordinací boje Lannesovy pěchoty a Muratova jezdectva se Francouzům podařilo početnější spojenecké jezdectvo odrážet, získali převahu a přinutili Bagrationa i Uvarova k ústupu. Tím boje na severním úseku bojiště prakticky ustaly, Bagration se stáhl, aniž by jej Murat pronásledoval a jeho porážku zúročil.
[7] 21. dragounský pluk se bitvy v rámci brigády neúčastnil (na rubu standarty vz. 1812 tohoto pluku jsou zapsány pouze tři bitvy: Ulm, Jena a Jílové; ostatní pluky divize na svých standartách Slavkov měly; v dispozici pro bitvu z 1. prosince císař nařizuje maršálu Davoutovi odeslat do ležení 1,5 eskadrony 21. dragounského pluku, jež nalezne v klášteře v Rajhradu; v závěru Berthierova hlášení je zmíněn velitel elitní roty 21. dragounského pluku, poručík Belle: rota byla přiřazena ke službě při hlavním stanu a měla se účastnit dragounských útoků na pravém křídle – patrně tedy s 3. divizí; odsud pak jsou také jediní dva smrtelně ranění dragouni pluku uvedení v Quintiniových slovníku).
[8] Jezdectvo Císařské gardy zasáhlo do bitvy v závěru zápasu o Staré vinohrady, jeho protivníkem byla garda imperátora Alexandra. Francouzská gardová pěchota tvořila zálohu pro případ neúspěchu jezdeckých útoků. Nelíbilo se jí to – granátníci i myslivci by rádi změřili síly s nepřítelem, Napoleon jim však řekl: „Měli byste být naopak rádi, že nic neděláte. Máte být nasazeni až jako záloha, tím lépe, když vás nepotřebuji!“
[9] Divize záložních granátníků, známá jako divize Oudinotových granátníků, byla v průběhu tažení roku 1805 součástí 5. sboru maršála Lannesa. Generál Oudinot byl raněn u Schöngrabernu a divizi převzal generál Duroc, Velkomaršál paláce. Těsně před bitvou se ještě ne zcela doléčený Oudinot hlásil v císařově hlavním stanu a dožadoval se velet v bitvě své divizi. Císař divizi rozdělil, 2. brigádu ponechal Durocovi, 1. a 3. brigádu pak měl vést Oudinot. Celá divize byla vyvázána z 5. sboru a převedna do zálohy. Umístěna byla přímo pod Žuráněm, levým křídlem za pravým křídlem Caffarelliho divize. Duroca císař vyslal před polednem k Tuřanům, Duroc se však stočil ke Zlatému potoku, kde se jeho 4 bataliony střetly s Przybyszewského kolonou a dokončily její obklíčení. Oudinota si císař ponechal spolu s pěšími jednotkami gardy v záloze.
[10] Plukovník Joseph Bonaparte (císařův bratr) se tažení neúčastnil.
[11] Plukovník Claude Nerin byl 23. října 1805 jmenován místním velitelem v Ulmu.
[12] Plukovník Jean-Claude Desailly velel 5. granátnickému pluku.
[13] Plukovník Jacques Lebaron velel 2. pluku pěších dragounů (divize Baraguey d’Hillierse), 6. pluku pravděpodobně velel jeho major.
[14] Plukovník Louis Beckler velel 3. pluku pěších dragounů (divize Baraguey d’Hillierse).
[15] Plukovník Nicolas-Martin Barthélemy velel 4. pluku pěších dragounů (divize Baraguey d’Hillierse), 15. pluku velel pravděpodobně jeho major.
[16] Plukovník Joseph-François Saint-Dizier padl 11. října 1805 u Albecku.
[17] Velící plukovník brigádní generál Pierre-Augustin Hulin byl místním velitelem ve Vídni.
[18] Nominálním velícím plukovníkem byl divizní generál Eugène de Beauharnais, místokrál Itálie.